Srdečně Vás zvu na komentovanou prohlídku výstavy Čiarky a Kamene za účasti obou autorů, kterou kurátoruji.
Čiarky a Kamene
Andrej Haršány | Tomáš Žemla
13. 2. 2020 od 18:00
Čiarky a Kamene
Na počátku byly čárky, z čárek se stala stébla, ze stébel pole a z polí obrazy…
Na počátku byly kameny, z kamenů se stala torza, a v nich se probudil život…
Dva podobné příběhy dvou umělců ze Slovenska, stejně mladých a žijících na stejném místě, líčí důležité a dnes akcentované vyprávění o člověku a přírodě zas trochu jiným způsobem.
Příběhy pochází z trnavské krajiny. Z nekonečných polí, které občas přeruší remízek, jindy zas jiné chamradí, a občas je vystřídá i menší háj. Je to krajina ryze zemědělská, avšak nezažila plundrování a lačnost po zisku. Naopak pole jsou tam kultivovaná, jako by byla součástí těch, kteří se o ně starají. Samotní autoři s tím mají bohatou zkušenost, protože Andrej spravuje malou vinici a Tomáš zas vyrůstal v zemědělské rodině. Jejich tvorba? Podobá se tomu. Není o podmanění si přírody, není ani o jejím co nejvěrnějším a nejkomplexnějším zachycení, není ani polem experimentů technologického pokroku. Namísto toho všeho oba usilují o harmonii s přírodou a to skromně za pomoci pár přírodních fragmentů nebo jednoduchých čárek.
Avšak Andrej s Tomášem nejsou jedinými autory uvedených příběhů. Jejich tvůrčí skromnost, neboli odepírání si všemožných tvůrčích technik a výdobytků dnešní luxusní doby, je jistou formou asketické praxe. Skrze asketizmus prohlubují s přírodou vztah a mají pro ni dostatek místa ve své tvůrčí duši. Příroda je spoluautorkou jejich děl. Projevuje se to zejména ve formě, protože v případě Andrejových soch i Tomášovy nové série Equivalents příroda formuje a naplňuje metaforami lidskou figuru. Vdechuje dílům duchovní aspekt, který je patrný nejvíce skrze podobnost s mytologickými proměnami.
Equivalents:
Oblaky sa staly hlavou
Pôdorys polí sa stal torzom
A vrypy ktoré sú hlboké ako stopy v kyprom poli sa stali nohami.
Equivalent sa stal kompletný.
(Tomáš Žemla)
Tvůrčí spolupráce s přírodou je rovněž důvodem, proč „biblické“ na počátku byly… zní u tvorby obou autorů natolik přirozeně. Ovšem není to jen rovinou duchovní, při které člověk přemýšlí o svém počátku, významu a smyslu, ale i rovinou estetickou, která nechává člověka odpoutat se od praktických povinností a ozvláštňuje jeho hluchá místa v životě. Andrej do přírodou nachystané formy promítá subjekt. Formu obdarovává sentimentální složkou, až jsou v sochách patrné mezilidské vztahy a činy. Naopak Tomáš Žemla pro přírodu připravuje substrát v podobě čárek, ze kterého příroda skrze vzpomínky pozorovatelů evokuje ševelení listí a trav, první žně a beránky na obloze. Tudíž osvobozuje člověka od víru velkoměsta a nechává ho se rozpomenout.
Výstava tedy poukazuje na přírodu coby součást člověka. Kultivace přírody je tu kultivací vlastního já. V případě Andreje i Tomáše jde až o životní styl, který, ačkoli se to může zdát, není idylický, protože jeho součástí je i askeze. To činí ze vztahu k přírodě duchovní záležitost. Na výstavě je takový vztah vyjádřený celou řadou podobenství, přičemž v něm figuruje znázornění lidského těla přírodninami a přírodními scenériemi. Na přírodu lze v rámci výstavy pohlížet i jako na spoluautorku, přičemž vystaveným dílům jednou propůjčuje formu, a naopak jindy z jejich formy vyvstává, aby navodila diváku něco již zapomenutého či jinak neviděného.