O umělci:

Autorem textu je: Adam Hnojil

Matěj Hrbek není jednoduchý umělec. Už sám fakt, že působí tak jasně, je zrádný. Ona jasnost a naivita projevu, které na první pohled evokují jednoduchost a přímočarost, jsou ve skutečnosti čímsi výsledným a složitě dosaženým. Chceme-li ho pochopit, musíme se odhodlat k soustředěné cestě k jeho invenci. Starší generace rády opakovaly poučku, že není nic odpornějšího než chtěná naivnost. Byla to svého druhu ochranná mantra proti efektní líbivosti. Jenže Hrbek, i přes zdánlivě bezprostřední výraz, právě tento koncept narušuje. V jeho tvorbě není ani stopy po kalkulu. Spíš než o „chtěnou naivnost“ jde o cílené zbavení se manýry a odvážné přiznání procesu, který se dnes často skrývá za konceptuální kýče.

Jeho výsostným mediem je kresba. Vše, co v ní vzniká, nese v sobě stopu efemérnosti, ale zároveň může působit jako relikvie. A právě tato dualita ho přitahuje. Umění jako pomíjivé i nadčasové, jako esence něčeho, co by mohlo pocházet z jiného světa. Formy, které vytváří, mají v sobě ozvěny starých iluminací nebo alchymistických ilustrací. Přitom v nich není nic doslovného. Spíše než o věrnou rekonstrukci jde o extrahování jakési prapůvodní vizuální logiky těchto obrazů a následné převedení do aktuálního výrazu. Pracuje s motivy, které často evokují skrytý řád nebo cykličnost. Blízký je mu určitý druh grotesknosti, která připomíná, že v každém systému, ať už přírodním nebo kulturním, je vždy i prvek chaosu. A právě tady se do hry dostává i jeho zvláštní smysl pro humor. Suchý a jemně posunutý, místy až záludně absurdní. Není to humor, který by diváka bavil přímo. Spíše mu postupně dojde, že se ocitl v nějakém druhu vizuální pasti. Hrbek se rád pohybuje na hranici mezi vážností a záměrně nejednoznačným žertem. Jeho symbolika často budí dojem hluboké spirituality posvátných artefaktů, ale zároveň ji rozrušuje jemná ironie. Mnohdy jde o rafinované posunutí významů.

Hrbek vytváří objekty, které balancují mezi krásou a groteskností. Diváka nutí přehodnotit vlastní vnímání. Jeho práce zahrnují nečekané kombinace materiálů, které vytvářejí často paradoxní významy. Tímto způsobem zpochybňuje tradiční hranice a vybízí k zamyšlení nad komplexností výtvarného projevu. A právě v době, kdy se stále dokola opakují teze o „smrti umění“ a kdy se umění v určitých segmentech vyprazdňuje, nebo se naopak uzavírá do sebe, je jeho rehabilitace kresby vlastně ryze avantgardní strategií. Vynětí pastelek jako media z okruhu dětí a hobbyumělců není jen formálním gestem, ale důležitým manifestem. Co jiného umožní umění přežít, než neustálé zkoušení nových přístupů? Hrbkovi jde vlastní prací o vyčištění umělecké scény od falešné rétoriky. V době, kdy umění často slouží jako dekorativní doplněk digitální sebeprezentace a kdy je úspěch podmíněn tím, jak se vyjímá na displeji, balancuje Hrbek na hranici radikality. Je to boj o obnovení přímého vztahu mezi umělcem a divákem.