K výstavě Apoteóza krajiny, k oltářním pastelkovým obrazům Matěje Hrbka, uvádíme následující rozhovor. S vystavujícím umělcem jsme hovořili o tom, co pro něj znamená tvořit pastelkami; jak přistupuje k náboženství ve spojení s uměním; jak vnímá krajinu a proč ji redukuje na základní symboly… Rozhovor připravila Viktorie Rešlová.
Proč pastelky? Jak jsi k tomuhle médiu přišel a proč sis vybral právě tohle?
Všichni jsme kreslili pastelkami, všichni s tím máme nějakou zkušenost. Mně během studií na AVU přišlo super, využít tohle médium k nějakým vyšším, elitním cílům umění. Nabourat představy. Vytvořit vysoce ceněné dílo pomocí těch nejjednodušších prostředků, se kterými má úplně každý zkušenost. Začal jsem malými kresbami a pak mi lidi začali říkat, ať to dělám ve velkém s olejovými pastely a tak. Nakonec jsem to ale stejně udělal malými pastelkami a je to takový dětský sen přehnaný do extrému.
Co je rozdílem oproti olejové malbě?
Je to čistá práce, jednoduchá, ale na druhou stranu si tady třeba nemůžu dovolit něco přemalovat. Není to možné. Co tam je, tak většinou zůstane. Taky je to někdy hodně jemné, je to práce na papíře, bere to světlo, povrch je hedvábný, takže musím volit i správný povrch, abych dosáhl té sytosti. Je ale zase zajímavé v průběhu tvorby vynechávat místa pro případnou inovaci, stává se z toho taková skládačka, omalovánka.
Jak dlouho to trvá?
Než to jen vyšrafuju, zabere to hodiny, dny, týdny. Ale je tam super věc v tom, že když se pro něco rozhodneš, např. udělat čáru formátem, tak než se ta čára zrealizuje, můžeš u toho vypnout. Je to vlastně trošku mechanická práce, a zároveň se z toho stává mentální relax. Třeba než jen dokončíš tu jednu čáru, tak se mentálně někam posuneš a můžeš to dílo rozvíjet zase jiným způsobem.
Jaké pastelky používáš?
To byl můj obrovský objev, který mi jako dítěti nikdo neprozradil – že existují super pastelky se skvělým pigmentem. Jen jedna pastelka sice stojí jako celé balení, ale usnadňuje to práci, vydrží to.
Jakou máš spotřebu?
Na stole mám asi přes 1500 pastelek. Myslel jsem si, že touhle dobou budu mít krabici plnou špačků, ale mám jen jednu sklenici.
Jak lidi reagují na to, když jim řekneš, že je to obraz kreslený pastelkami? Setkal ses někdy s kritikou?
Určitě se nemůžu zavděčit všem. S přímou kritikou jsem se ale nesetkal, spíš se často děje, že jsou lidé opravdu v šoku. U takových formátů nikdo nepředpokládá, že by byly tvořené pastelkami. Když jim to řeknu, je chvíli ticho. Pak většinou pronesou něco jako: “Cože? Klasický pastelky?”. Pak většinou následuje vysvětlování, že to opravdu jsou pastelky tradičního formátu a že to dá hodně práce a že nosím ortézu na ruce.
Pracuješ s tématy sakrálních prostorů, bůžků apod., nestojí to v kontrastu s tím médiem pastelek, jakožto dětského média?
Jasně, ale když nad tím člověk chvíli zapřemýšlí, tak vlastně ani ne. Skutečnost je taková, že právě ten kontrast mám rád – je to zase forma lehkého šoku, kdy je představen oltářní obraz, který je vytvořen pastelkami. V kontrastu je ta církevní mašinerie, duchovní hodnota a infantilní stránka a způsob stylizace. Jako lidé až příliš předpokládáme věci, vlastnosti a reakce lidí. Předpokládáme i to, jak má vypadat kouzelná víla. Předpokládáme taky, že oltářní obraz má pravidla. Mám rád kontrast té radikální stylizace a práci s prostředky, které jsou každému dostupné. Každý kreslil pastelkami, tím pádem je to taková konfrontace těch lidí samotných se sebou – promítnou si do toho svoji vlastní zkušenost a to očekávání se jim boří. Vyvolává to kontrast, ale zároveň se ty věci navzájem vyzdvihnou. Napadá mě třeba zkombinovat tenhle typ děl, kreslených pastelkami, a prostoru Anežského kláštera. Vše se tam navzájem podpoří. Vyniknou věci, které běžně nevyniknou.
Jak si tohle téma sakrálních prostorů a mytologií objevil?
Vnímání výtvarného umění je hodně podobné prožívání spirituální záležitosti. Čím je člověk vnímavější, tím více si z výstavy nebo z prožitku nějakého díla může odnést. Myslím, že je to u umění a víry podobné. Spiritualita je podle mě v každém umělci zakořeněná, dobrý umělec je podle mě citlivý. Odráží se to v každém uměleckém díle, tady je to jen posunutí na očividnou úroveň, kdy to není tak abstraktní spojení.
Studuješ tuhle mytologickou tematiku nějak dále?
Ano, zajímají mě různé další kultury a jejich historie – sumérská, havajská, africká, indická, severská… Stejně tak mě ale baví fantasy – ta mytologická nálada je vlastně dost podobná mému snažení, týká se to hlavně výstav jako celků. Při uspořádání na výstavě v nějakém konkrétním prostoru kladu důraz na to, aby se ta stránka věcí podpořila.
To souvisí se site specific instalacemi. Jak je vnímáš ty? Můžeš to přiblížit?
Když dopředu víš, že máš mít někde výstavu, v prostoru, který je neobvyklý, tak volíš nějaký formát, který tomu prostoru bude odpovídat. Nebo dokonce děláš výstavu věcí, které jsou pouze spojené s tím daným místem – věc funguje pouze v tom jediném prostoru. Nicméně je tu i druhý extrém – můžeš prostě poskládat věci, které máš. Já se pohybuji někde mezi těmito dvěma póly. Snažím se instalaci děl koncipovat tak, aby korespondovala s prostorem. Dělám i věci na míru. Aby co nejvíc vynikly, stavím to do nějak pravidelně řešených kompozic, upravuju si prostor, aby mi to vyhovovalo. Záleží na okolnostech.
Jaký je tvůj vztah ke krajině? Máš nějaká místa, která se opakovaně objevují v tvojí tvorbě? Nebo jsou to krajiny existující jen v tvé mysli, fantasy světě?
Já nekreslím konkrétní krajiny, já si je vymýšlím. Ale na druhou stranu každá moje krajina je každá krajina, to proto, že je složená z těch komponentů, které jsou obsažené v každé krajině, což je nebe a země, tedy horizont, horský masiv, vodní prvek, oblaka… Prostě jen taková redukce krajiny na nejzákladnější symboly. Z toho skládám krajinu. Je to opět komponované velmi dětským způsobem – sluníčko, mráček, strom… Nejsem ani aktivistický umělec, který skrz malbu komunikuje nějaký problém a ani nemám jako inspiraci nějakou konkrétní krajinu. Mám tolik nápadů a nasbíraných věcí, které chci realizovat, že mi na tohle nezbývá čas.
To je vlastně do jisté míry podobné jeskynním malbám.
Ano, ten lidský osud je totiž pořád stejný – bavíme se o mytologiích, sakrálních věcech… To jsou zkušenosti, vědomosti a pocity, které si lidstvo nese už strašně dlouhou dobu. Každá kultura se k tomu odkazuje, současné výtvarné umění toho také využívá. Používám primitivní jazyk, takže jasně, do jisté míry se to podobá. Docela by mě zajímalo, co by takový pračlověk udělal, kdyby měl škálu pastelek jako já. Myslím, že bychom se divili.
Tím, že pracuješ s pastelkami, zajímá tě třeba i dětská tvorba?
Určitě. Ne, že bych to vyloženě vyhledával, ale třeba přes prázdniny jsem se zúčastnil výtvarné výzvy určené především dětem. Kamarád Martin Lacko učí na ZUŠce a začal s dětmi vytvářet Bestiář. Protože přes prázdniny ta výuka nebyla, tak udělal na Facebooku takovou otevřenou výzvu pro své studenty, ale zároveň pro kohokoliv, kdo se bude chtít přidat. Každý týden nahodil téma na nějaké monstrum a kdo chtěl, tak ho zpracoval. Takže jsem každý týden vytvořil sochu monstra. Měl jsem z toho radost, protože jsem mohl ty děti povzbudit a ukázat jim, jak jdou ty věci vytunit. Byl jsem takhle v bezprostředním kontaktu s dětmi, které dělaly různé kresbičky pastelkami. Myslím si, že je to fascinující, protože děti v té své naivitě a bezprostřednosti často objeví věci, které my hledáme obtížněji.
Strávil si nějakou dobu studia v Riu de Janeiru. Je tam nějaká spojitost mezi barevným Riem a barevností tvých obrazů?
Tuhle otázku slýchám často. Je to vlastně ale podobné jako s těmi sakrálními obrazy a pastelkami. Každý to v tom hned chce vidět. Je to ale určité podsouvání a není to tak propojené, jak by se mohlo zdát. Barevné věci jsem dělal už předtím a stáž v Riu jsem si vybral spíš proto, že to byl absolutně neznámý svět mimo Evropu. Zvažoval jsem i Asii, protože jsem hledal ten nejodlišnější svět. Jako běloch jsem tam byl v těžké menšině, takže to bylo asi nejzvláštnější, ale nakonec se ukázalo, že v některých ohledech je mi ten jejich svět blízký. Rozhodně ale ne v jejich nespolehlivosti, škola z těch pěti měsíců fungovala jen dva. Měli velmi pomalý rozjezd a pak začala generální stávka kvůli financování školství a začala okupace školy. Asi po měsíci jsem se k těm studentům přidal a okupoval budovy. Celkově ale návštěva každé jiné země je obohacující v tom, že poznáváme věci z trochu jiné stránky. Mně to otevřelo mysl a byl jsem schopný akceptovat daleko větší škálu přístupů a podnětů.
Mělo to nějaký přínos pro tvou tvorbu?
Je to úplně jiný typ krajiny. Hlavně se to týká oceánu a přírody. Samotné Rio je velmi hornaté a zelené město asi v 1000 m.n.m., ale současně je to vlastně přímo u moře. Obohatilo mě to spíš o další škálu,než o konkrétní podněty. Zkušenost tam ale zůstává tak jako tak. Možná, že pro muzikanta by to bylo přínosnější, je to rodiště samby a bosa novy a tanec a hudba tam má daleko prestižnější místo ve společnosti.
Bydlíš teď v Praze, děláš si někdy výlety do jiných míst?
Teď hodně pracuji, takže je mi vlastně jedno, kde jsem. Jsem doma a tam je mi dobře, ale cestuju samozřejmě rád. Byl jsem teď v Berlíně, často se dostanu do Španělska, rád bych do Mexika. Co byl opravdu úžasný zážitek, byl výlet do Istanbulu. Hagia Sofia je samozřejmě nádherná a obrovská, ale u toho je ještě modrá mešita a ta je opravdu fascinující. Muslimové jsou mistři dekoru a je to tam opravdu vyhnané do extrémů. V té megalomanské architektuře vše vynikne. K tomu se jde bos, chodí se po koberci. I s návalem lidí to byl úžasný zážitek, stačilo zvednout hlavu nahoru…
Proč název Apoteóza krajiny?
Je to jasné. Apoteóza znamená povýšení něčeho na božskou úroveň, to se většinou týká nějaké osoby boha, personifikace něčeho. Pro mě to zbožštění krajiny je vlastně nějakou formální záležitostí, kdy krajinu zasazují do širších objektových celků, které opravdu mají představovat oltářní obrazy klasického církevního typu. Jejich obsahem bývá člověk nebo zosobněný bůh, vše je vztažené k člověku a krajina tam funguje jen jako doplněk, pozadí, skoro až šablonovitě, aby nerušila ten důležitý výjev. Tady je to úplně jinak – není tu žádný člověk, žádný svatý, nikdo, koho bychom se mohli chytnout a jehož příběh by byl vyprávěn. Je tam pouze ta krajina. Povýšení krajiny na božskou úroveň. To je třeba pocit, který máme, když máme příjemný zážitek v krajině.
Vystupuje to vlastně takhle proti lidem?
Viděl bych to spíš jako popud k zamyšlení nad významností člověka a významností krajiny. Často je to nepoměrné a převrácené – svět tu přeci bude, i když my tu nebudeme, převyšuje nás a to je dobré mít na paměti. Není to kritika náboženských obrazů, jen si s respektem beru tenhle způsob předávání informací a mým ústředním tématem je krajina a symbolicky to může být to samé. Není to třeba tak vázané na konkrétní události, je to otevřené člověku a jeho vlastní interpretaci, čímž by to mohlo být trošku vstřícnější.
Máš nějaké životní krédo, něco, co si nosíš v sobě a rád bys, aby to lidé vnímali podobně?
Nenapadá mě nic konkrétního, ale mám pár myšlenek, co jsou spojené s umění a možná by tak mohly fungovat. Kamarád se mě nedávno zeptal, jestli si myslím, že jsou ještě umělecké školy důležité. Já jsem si jistý, že ano. Pomáhají totiž rozvíjet v člověku citlivost. Byť to není žádné krédo, tak doufám, že jakékoliv umění pomůže člověku být trochu citlivější. Přístup ke světu a okolí je jiný a zkulturňuje nás to v tom nejlepším slova smyslu. Byl jsem na přednášce jednoho neurologa, která se věnovala naučeným vzorcům chování. Některé z nich jsou dané geneticky, ale na většinu přicházíme během života. To je právě něco, co se týká toho našeho předpokládání. Souběžně musíme zpracovávat obrovskou dávku informací, a tak se nám vytváří určité šablony. Naskakují tam tyhle vzory, které dokážou velmi rychle na základě strohých informací poskládat celý obraz, který ale pouze předpokládáme. Často to ale dosazujeme špatně, protože nějaká naše zkušenost je tak hluboká, že do sebe vtáhne i věci, které nejsou přesně k věci. Jakékoliv umění je právě jedním z mála prostředků, jakým lze narušovat tyhle vzory. Člověk, který má rozvinutou tuhle kreativní a citlivou část je pak schopen lépe vnímat skutečnost a nacházet více řešení pro více situací.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Apoteóza krajiny, která se v galerii koná od 19. 2. do 24. 4. 2025 a reprezentuje převážně nejnovější tvorbu Matěje Hrbka. Výstava představuje jeho krajinné a zejména oltářní obrazy, respektive pastelkové kresby s kvalitní a výraznou originální adjustací. Celkově výstava pojedná o krajině na počátku, v níž sakrální teprve vzniká, a zároveň je nápaditou hrou mezi banalitou a posvátností, kýčem a krásou nebo dětinskostí a vážností.