Ke kinematografické výstavě 18 FPS vznikl rozhovor s vizuální umělkyní Magdalenou Šlajchovou. Její díla na výstavě nenajdete z praktických důvodů – bývají prostorová a nešla by tak složit mezi ostatní obrazy, avšak s filmem ji pojí dlouholetá pracovní zkušenost na pozici textilní patinérky a v galerii se představila koncem roku 2018. Rozhovor s ní pořídila Valerie Suchánová a dozvíte se z něho, co Magdalena očekává od umění, jaký má vztah k filmu, co jí je inspirací pro vlastní tvorbu a co se v ní snaží zachytit.
VS: Jak byste představila svou tvorbu?
MŠ: Vyjadřuji se symbolickým jazykem skrze různá média. Ráda recykluji různé předměty. Poslední dobou především vytvářím objekty ze starého nábytku a jeho fragmentů, sestavuji je dohromady, stavím z nich instalace, vytvářím prostředí, navozuji určitou atmosféru, určitý stav. Používám k tomu další výrazové prvky jako světlo nebo vodu.
VS: Zařadila byste Vaši tvorbu někam?
MŠ: Nikam. Kdo chce ať si ji zařadí kam chce.
VS: Ani skrze materiál? S jakými materiály nejraději pracujete?
MŠ: Mám moc ráda dřevo, to teď převažuje. Ale baví mě experimentovat a hrát si s různými materiály a jejich technickými možnostmi, spojovat zdánlivě nespojitelné. Ráda ve svých instalacích používám vodu, to je ovšem dost těžko uchopitelný „materiál“, spíš tedy jako symbolický oživující-živý prvek.
VS: Děláte si skicy?
MŠ: Dělám, ale vše si převážně zapisuji, vedu si většinou sešity k určitému tématu, období nebo ke konkrétní práci.
VS: Odkud tedy pochází hlavní inspirace či tvůrčí impulsy?
MŠ: Zevnitř. A zároveň odevšad. Mohou mně inspirovat rozhovory s přáteli, děti ve všech formátech a provedeních, četba, jednou za uherský rok třeba nějaký kulturní zážitek, může to být v podstatě cokoli, co potkávám, čím procházím… a hudba! Ta je mou neoddělitelnou součástí. Bez ní by to nešlo. Jsem v takovém neustálém ladění se vším. Ze všech vjemů a poznatků si skládám svou mozaiku, stavím své stavby a stavbičky. Ale to hlavní přichází zevnitř.
VS: I proto pracujete tolik se slovy? Co pro Vás znamenají?
MŠ: Líbí se mi, jak si se slovy lze hrát a zároveň jimi lze sdělit něco závažného/podstatného a jak lze dojít sdělením do absurdity, na hranici sdělitelnosti, mám ráda dadaistickou poezii. Zajímá mně, co je za slovy (za sdělením, jakýmkoli projevem). Co je mezi řádky. Jsou texty, které je třeba číst vlastně především mezi řádky. Třeba poezie se dokáže přenést za slova, ale poezii chápu spíš jako způsob vnímání, způsob bytí.
VS: A proč se tedy nevyjadřujete primárně slovy?
MŠ: Slova jsou z mého pohledu někdy zavádějící a nemohu nebo nedokážu jimi obsáhnout/přenést vše, co je třeba. Proto se nejraději vyjadřuji skrz vizuální jazyk, který mi umožňuje sdělit vše komplexněji.
VS: Jakou roli ve Vaší tvorbě hraje světlo?
MŠ: Stejně důležitou, opět symbolickou jako voda. Je to součást procesu. Důležitý agens v něm. Dá se říci, že je to zároveň výsledek procesu, viděno z pohledu času.
VS: Co pro Vás znamená prostor?
MŠ: Na začátku byl můj zájem o posvátný prostor rozmanitého typu, v různých kulturách, na různých místech po světě. Svatyně, chrámy, místa, která po nich zbyla, oltáře velké i malé domácí… Co posvátný prostor vlastně vymezuje vůči okolnímu profánnímu prostoru. Tím se postupně více zvědomil prostor vnitřní, prostor v sobě, v mysli, v těle, uprostřed ve vlastním středu. Jak si jej člověk tvoří v sobě, kolem sebe, zve do něj a nebo jej uzavírá před okolím… Sdílí jej anebo ne… Co se v tom prostoru děje, co obsahuje, odkud kam sahá…
VS: Dáváte důraz na proces…
MŠ: Vše projevené je v neustálé proměně, z určitého pohledu ve vývoji. Zajímá mě především vývoj lidského vědomí jako celku. Stav, v němž se nachází v přítomném okamžiku z mého pohledu. Sebepoznání je pro tento proces klíčové. Skrze vlastní autentickou zkušenost-prožitek to mohu pozorovat a zaznamenat. Je to, obrazně řečeno, cesta dovnitř sebe, na které člověk nachází spojení se sebou a zároveň se vším a se všemi okolo. Ale paradoxně jde o stav zastavení v bezčasí.
VS: Je pro Vás důležitá práce s časem? Vzpomínky…
MŠ: Spíš mě zajímá stav bezčasí. Vzpomínka pro mně reprezentuje rozpomenutí se na cosi čistého, původního, cosi, co je za tím vším nebo spíš před tím vším, ale o čas nejde. Jde o to, rozpomenout se na cosi, co existuje neustále, ale je to nějakým způsobem upozaděno.
VS: Jaký okamžik ve svém uměleckém životě považujete za zlomový?
MŠ: Myslím, že jich bylo několik. Ať už to byla osobní setkání s určitými lidmi nebo příchod do prostředí uměleckých škol, či dalších lidských uskupení ideově, zájmově nebo jinak vnitřně spřízněných, ale zároveň odchod z nich v pravý čas. Ta setkání mě v důsledku vlastně vždycky přivedla zpátky k sobě. Stejně je člověk neustále ve spojení se vším a se všemi, ať už je sám v jeskyni na pustém ostrově nebo uprostřed velkoměsta ve skupině blízkých.
VS: Chtěla jste se vždy věnovat umění? Resp. chtěla jste se věnovat umění od malička?
MŠ: Ano. Navíc jsem vyrůstala v hudební rodině. Od malička jsem cítila v rodině mentální podporu pro vývoj ve směru uměleckého vyjádření. O konkrétní podobě svého směřování jsem si díkybohu rozhodovala sama. V jeden moment jsem se přiklonila od hudby víc k výtvarnu, ale zanedlouho jsem se k hudbě stejně zas vrátila. Obojí je pro mně spolu provázané.
VS: Jste spokojená se svou tvorbou? Zažíváte pocit uspokojení z toho, co děláte?
MŠ: Tvorba je pro mně bytostná potřeba, stejně jako aktivní provozování hudby. O určitém uspokojení tedy lze hovořit. Ale spíš než nějaké prožívání uspokojení, nějaká spokojenost se sebou, prostě dělám, co musím dělat, výsledek si stejně pak většinou žije vlastním životem.
VS: Proč se věnujete, čemu se věnujete?
MŠ: Je to prostě tak. Tudy mne to vede. Jinak nemohu.
VS: Jaký je Váš vztah k filmu jako médiu?
MŠ: Rozporuplný. Žijeme beztak v dost velké iluzi. A film je jakási iluze na druhou. Ale zároveň mně fascinuje tím, jak lze skrze toto médium vytvářet nové světy, vyprávět příběhy, vtáhnout do děje, strhnout, navodit atmosféru. V tomto médiu samozřejmě existují mistrovská díla i zajímavě zpracované příběhy, zároveň spousta naprostých nesmyslů. Líbí se mi formát hudebního videoklipu. Film je mnohovrstevnaté médium, které dokáže člověka pohltit.
VS: Jak do Vaší tvorby zasahuje film?
MŠ: To je otázka… Na filmy se paradoxně dívám málokdy. A způsobem, jakým tvořím jsem tvořila ještě předtím, než jsem začala pracovat u filmu. Ale i když člověk zůstává v sobě, jde svou cestou, prostředí, ve kterém se pohybuje, nějaký vliv pochopitelně má. Svět filmu – jeho výroby je dost specifický. Líbí se mi, jak je zapotřebí spolupráce a souhry mnoha jednotlivých prvků k docílení výsledku, k navození té iluze. Ten moment spolupráce mě zajímá, zároveň vnímám, jak je problematická, nijak si jí neidealizuji. Potkávám se při práci se svými bývalými spolužáky-výtvarníky, což je fajn. Spíš tedy přirozeně inklinuji k tvůrčím prostředím, kde se hledají různá technologická řešení. Obdobně mě ovlivňuje moje restaurátorská zkušenost. Můj vztah k renovaci, recyklaci, znovupoužití starého… Nicméně podstata mé tvorby s filmem nesouvisí.
VS: Co z filmové tvorby Vás nejvíce inspiruje?
MŠ: Pohled do zákulisí, kde se něco připravuje, pohled za, jak už jsem zmínila, mě vždycky zajímal. Moje instalace mohou být vnímány i jako jakési scénografie/scény, ve kterých se cosi odehrává. Ve kterých se cosi inscenuje. Rozhodně mi ale nejde o to vytvářet nějaké samoúčelné efekty. Mnohá technická řešení pro film jsou dočasná, dokonce musí být vratná, proto je nepřejímám. I když v tomto světě zjevně není trvalého nic (pyramidy by se se mnou možná hádaly).
Práce, kterou dělám pro film, se týká kostýmů. Nejvíce mě baví a zajímá barvení látek. To barevné ladění, hledání konkrétních přesných tónů je jako ladění v hudbě… Pojem ladění je pro mně vlastně také klíčový. To je tedy dost možná nejsilnější vliv, jakkoli nepřímo se poté projevuje. Možná je to spíš trénink určité citlivosti-vnímavosti.
VS: Jaký je Váš vztah k současnosti, odráží se nějak ve Vaší tvorbě?
MŠ: Z určitého úhlu pohledu ano. Nežiju ve vzduchoprázdnu. Pracuju intuitivně s tím, co se aktuálně vynořuje ve vědomí jako celku. Co skrze sebe cítím a vnímám jako naléhavé ke sdělení, k vyjádření. Vždy jsem měla tu autistickou tendenci obracet se dovnitř a pobývat tam, a tam také hledat a nacházet to, co je vlastně velmi neosobní, co se dotýká nás všech. A uvažovala jsem, jakou tomu dát podobu.
VS: Takže se ve své tvorbě ohlížíte i na ostatní? Do jaké míry myslíte na diváka ve své práci?
MŠ: Myslím na člověka jako takového. Na lidskou bytost. Na lidstvo jako celek. Nejde mi tedy o diváka, i když kontakt díla s divákem je žádoucí a zpětná vazba může být zajímavá, ale jde především o určité působení, o to, co se odehrává od začátku vzniku věci samotné. Se mnou i s kýmkoli dalším, kdo je tomu přístupný.
VS: Čemu se věnujete aktuálně?
MŠ: Jsem součástí výstavního projektu s názvem/tématem Mycelium. Byla jsem do něj pozvána výtvarnicí a arteterapeutkou Kamilou Ženatou. Na jeho vzniku se podílí platformy Nova Forma a Pragovka. Dvě paralelní výstavy proběhnou v dubnu, květnu a v červnu Praze v Pragovce a v Čáslavi v Gumárně. Vytvářím pro výstavy jakýsi prostorový diptych – dvoudílnou instalaci, jejíž části budou rozděleny do prostorů Gumárny a Pragovky. Více o projektu se lze dozvědět na www.novaforma.art.