K výstavě Vzorek se sochami a kresbami Barbory Vovsové uvádíme následující rozhovor. S vystavující umělkyní jsem hovořili o tom, kde čerpá inspiraci, jaké byly její sochařské začátky, jak zvládá kombinovat tvorbu s mateřstvím i k jakým tvůrčím a materiálním přesahům ve své tvorbě sahá. Rozhovor připravila Viktorie Rešlová.
Ve své tvorbě se hodně inspiruješ přírodou. Jak tahle inspirace vlastně vznikla?
Moje rodina měla vždycky hodně silný vztah k přírodě, jezdili jsme často ven, třeba do lesa na skály, na vodu… Máme chalupu v Českém ráji, kde jsou pískovcové lezecké oblasti, ve kterých jsme trávili hodně času, lézt jsme také jezdili třeba na Srbsko a byla jsem dokonce i v lezeckém oddíle. Teď, když mám už dítě, tak nejsem mimo město tak často, jak bych si představovala. I když jezdíme na nějaké výlety a tak, tak ten druh zážitku je úplně jiný. Člověk se nemůže pořádně zamyslet, já osobně potřebuju být v přírodě spíš sama, vypnout a nechat to plynout, dívat se zblízka.
Co konkrétně pro tebe znamená dívat se zblízka? Ve tvých dílech je patrná inspirace jakousi mikrostrukturou, jak k tomu přistupuješ?
Mě fascinuje hmota jako taková a sochařský proces je blízko tomu, co se odehrává v přírodě, narůstání, ukládání, bujení, recyklace. Snažím se věci uchopit od začátku, vnímat kombinaci prvků, symbiózy, zkoumat materiál nerostů i rostlin… Moje sestra je chemička a často vzájemně konzultujeme svou práci, někdy mi posílá třeba snímky z mikroskopu, nebo další pozoruhodnosti. Podrobnosti, detaily, struktury, ale i procesy mě prostě zajímají. Venku mě hodně oslovují stromy, jako celek připomínají těla nebo architekturu, z blízka mě upoutávají jednotlivé lístečky nebo pučící pupeny, zároveň si všímám ale i takových věcí jako třeba jak jsou popadané klacíky uspořádané na zemi a tak.
Vnímáš tedy skrze tvorbu i nějaký ekologický aspekt?
Ekologie je pro mě samozřejmě hodně důležitá. V mé tvorbě se asi projevuje tak nějak automaticky. Zároveň to ale nemám tak, že bych skrz ní řešila něco politického, nemá to žádný aktivistický podtext. Spíše se snažím dávat důraz na trvalé principy, dneska všechno děláme hrozně rychle a já se dokážu soustředit spíš na ty věci, které nejsou tak pomíjivé. Příroda nás přežije, i když to tu tak nějak postupně ničíme, což mi samozřejmě není jedno, ale bude to nakonec ona, co tu bude dál a bude se stále obnovovat. Určitě jsme všichni její součástí, jen mi přijde, že se často proti ní snažíme bojovat.
Takže jsou to právě procesy, co tě nejvíce zajímá a nějak stabilně účinkuje v tvé tvorbě. Jak se ta inspirace vyvíjí během let?
Na začátku jsem se začala laicky zajímat o biologii a chemii, obnovila jsem si poznatky ze střední školy a tak. Nejsem ale úplně vědecký typ, takže jsem ty informace filtrovala skrze vlastní vnímání a imaginaci. Dříve jsem, ale celkově víc plánovala, na začátku pro mě byl vždycky důležitý nějaký koncept od kterého se odvíjela forma. Dneska postupuji víc intuitivně, nemám tak velkou mentální kapacitu, tvorba mi pomáhá uniknout od běžných starostí. Přijde nějaká emoce, samovolný podnět a pak čekám, co z toho bude, nechávám se překvapovat.
Přijde nápad, co potom? Jaký je celý proces?
Většinou si všechno rozkreslím nebo vyrobím modely z drátu a vosku. Pak se ideálně s někým poradím, s techniky, kteří mi řeknou, zda je moje představa realizovatelná. To je něco, s čím jsem dlouhou dobu měla problém, nerada jsem si říkala o pomoc. Až škola, mě naučila, že to prostě sama celé nezvládnu. Sochařství je tím hodně specifické, je prostě potřeba více lidí k tomu, aby socha mohla vzniknout. Nakonec jsem si na to ale zvykla a jsem za to vděčná. Díky tomu jsem například stále v kontaktu se spolužáky ze školy. Přestože bych byla někdy raději sama, tak mi ten proces přináší způsoby, jak se setkávat s lidmi, a to je pro mě důležité. Takže po poradě s techniky se můžu v podstatě pustit do práce. Ne vždycky je to ale tak, jak jsem si představovala. Naposledy, třeba když jsem dělala sochu pro venkovní výstavu do Rožnova pod Radhoštěm, měla jsem určitou představu, jak bych ji chtěla realizovat. Jenže po konzultaci jsem zjistila, že to je tímto způsobem skoro nemožné, takže jsem nakonec všechno musela vymyslet úplně jinak. Nebylo to příjemné, ale vnímám to jako součást procesu, je to zároveň i obohacující.
To může někdy být docela frustrující.
Ano, já mám často problém s tím, že chci svojí představu zhmotnit ihned, a to jakýmkoliv způsobem, ale ono to pak často nefunguje. Nejsem zrovna technický typ, takže si většinou nakonec stejně musím nejdřív nechat poradit a přizpůsobit se možnostem. Sice už to ze školy dávno vím, ale stále je někdy těžké se s tím popasovat.
Co dalšího ti studium dalo a vzalo?
Zpočátku to byla docela výzva, protože jsem se hlásila do ateliéru kresby, ale nakonec mě vzali na sochu. Předtím jsem s tímto médiem neměla skoro žádné zkušenosti, neměla jsem představu, jak všechno funguje. Bylo to těžké, protože se předpokládalo, že spoustu věcí buď víme a když ne, tak jsme se je museli sami doučit. V tom to ale paradoxně mohlo být i přínosné, protože v našem ateliéru panovala od začátku dobrá atmosféra. Když člověk potřeboval poradit, stačilo se obrátit třeba na někoho z vyšších ročníků a díky tomu jsme si mohli vytvořit bližší vztahy. Studium obecně mi pomohlo vyspět a mohla jsem si vyzkoušet věci, ke kterým bych se jinak nedostala. Je to zkrátka výjimečná doba, kdy má člověk příležitost dělat něco, na co už v dospělosti není čas.
A co je dnes jinak než při studiích?
No, rozhodně už nemám tolik času. Tím, že jsem na mateřské, tak pracuji vlastně jen, když dcera spí, takže třeba od 20 do 23 hodin. Na tvorbu potřebuji mít absolutní klid, a to během dne moc nenastane. Jsem za to ale vlastně ráda, mám jasně oddělený čas pro dceru i pro sebe a nepřijde mi, že mi něco utíká, když se jí věnuji. Během večera pak dokážu pracovat, i když jsem unavená, protože prostřednictvím tvorby si pořád uchovávám něco, co je jen moje a díky čemu nemám pocit, že bych se úplně vytratila pryč. Zároveň mi moc chybí ta svoboda cestovat. I když občas něco podnikneme, byli jsme v Belgii, Holandsku, ve Švédsku, a několikrát v Alpách, není to většinou tak, že bych se tam mohla zamyslet. Během studia jsem absolvovala stáž v Portugalském Portu a tam mě to nadchlo, dodnes mě ta zkušenost ovlivňuje.
Takže to není jen příroda, co do své tvorby promítáš?
Ne, určitě. Například právě v Portugalsku je skvělá architektura a úžasně se tam prolíná s přírodou, spousta zahrad a polorozpadlých budov, prorůstajících rostlinami. Ovlivňuje mě ale architektura obecně. Hodně jsem se v minulosti zajímala třeba o gotické chrámy, v dřívějších dobách měl chrám představovat celý svět – ten lidský i ten přírodní. Duchovní svět je pro mě také velmi podstatný, snažím se vidět, co je za věcmi a životní sílou.
Tvoje tvorba má zjevně i nějaký duchovní podtext. Zmiňovala jsi ty gotické chrámy. To souvisí s lidskou kulturou a tradicemi, těmi se také v tvorbě zabýváš. Můžeš to přiblížit?
Dlouhodobě pracuji s ornamenty a symboly, které vycházejí částečně ze mě, z přírody i z lidové kultury, často nevím, co stojí na začátku a odkud vzor pochází. Všechno je to prostě nějak uložené v naší paměti. Během přípravy na výstavu v Rožnově jsem četla některé texty od Antonína Václavíka o obyčejích v dané oblasti a uvědomila jsem si, že většina symbolů, ornamentů a rituálů souvisí se zachováním života, zajištěním hojnosti, úrody a plodnosti. V podstatě témata, která mě provází už řadu let.
Věnuješ se tedy kresbě. Prožíváš jinak proces tvorby při sochařině a při kresbě?
Kresbě se pořád aktivně věnuji, je to prostředek, který umožňuje v krátkém čase zachytit, co potřebuji, kresby a sochy se u mě doplňují. Musím ale říct, že i přes všechny složitosti se nakonec cítím v sochařství daleko svobodněji. Sice narážím na technologické problémy, ale na druhou stranu mi ten prostor dává daleko větší pole možností, a svým způsobem je to pro mě snazší než 2D tvorba, protože se nemusím přizpůsobovat ploše. Cítím se lépe i v té práci s materiálem.
Jaké všechny materiály používáš?
Mám blízký vztah ke dřevu, táta je truhlář, takže asi i díky tomu. Ale já se dřevem zacházím hodně spontánně – nechodila jsem na řezbu, takže úplně neznám ty správné postupy. Někdy mi to možná přijde lepší, protože nejsem limitovaná představami o tom, jak by co mělo vypadat. Také hodně používám vosk, beton, občas zkouším odlévat kovy (cín, bronz).
Snažíš se do těch děl nějak dostávat barvu?
Párkrát jsem zkoušela barvit dřevo, ale spíš to nevyšlo. Ta struktura má sama o sobě krásnou hloubku a když se nabarví, z hloubky se stane plocha. Občas pracuji s barevným sklem, inspiruji se vitrážemi, které do prostoru vtáhnout nadpozemské světlo. Chtěla bych více využívat barvy, ale většinou nakonec zjistím, že ta věc nebo materiál je nejhezčí sám o sobě. Příroda zkrátka tvoří o mnoho dokonalejší umělecká díla než my.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Vzorek, která se v galerii konala od 20. 3. do 30. 4. 2024 a představila nejen vzorky z kreseb a sochařské tvorby Barbory Vovsové, ale též se zabývala strukturami přírodních vzorků či užitím ornamentu. Výstava zároveň věnovala pozornost mladé sochařské generaci, která je momentálně na umělecké scéně nesmírně silná.