Srdečně Vás zvu výstavu, kterou kurátoruji.
Černoduše
29. 4. 2022 – 31. 5. 2022
ZAHÁJENÍ: 29. 4. od 18:00
Václav Rodek
Galerie současného umění Prostějov
Úvodem
Jen co odešla láska, v místnosti se objevila postava černá jako stín, rozprostřela se od stěny ke stěně a způsobila, že každý další v místnosti pocítil tíseň. Jmenovala se Černoduše a i když každý dělal, že je mu cizí, opak byl pravdou. Všem byla důvěrně známá.
Toť metafora, skrze kterou lze charakterizovat Rodkův nejnovější cyklus děl; převážně černé figurální obrazy, kompozice, které podávají napjaté a ambivalentní scény. Většinou je zachycena dvojice postav ve vyhrocené situaci, přičemž se lze jen domnívat, jaký mají mezi sebou vztah. Jsou to přátelé nebo protivníci? Je divák svědkem jejich vzájemné součinnosti anebo zrady? A jsou vůbec obě postavy přítomny, nebo se jedná o vzpomínku jedné na druhou, o jakousi nostalgii? Nemusí se též jednat o nikoho konkrétního, ostatně divák vidí spíše siluety, ba až pouze (své) stíny a celý cyklus lze tedy číst jako introspekci, jako ponor do lidského svědomí. Postavy pak v takovém případě symbolizují nejen vzpomínky, ale i nejrůznější psychické stavy, atmosféru a z toho odvozené jednání.
Jak je u Václava Rodka zvykem i soubor Černoduší zapadá do jeho širokého univerza. Do jeho upřímné, strohé, ale zároveň jasně definované kresby. Do jeho malby z hlediska materiálů kombinující pro leckoho nekombinovatelné. Do jeho kompozice, kde nenechává téměř nic náhodě. A do jeho tvorby bez příkras. Černoduše jsou samozřejmě s předchozími díly propojeny nejen formou, nýbrž i tematicky. I u Černoduší lze nalézt četné odkazy na filosofii – malbu Mezihru I lze vnímat jako parafrázi na Platónovu jeskyni. I u nich se nachází přejaté prvky z předchozích děl – padající dívku v obrazu Dotek Rodek rekonstruuje ze svého staršího obrazu Rekonstrukce paměti. A celkově i u Černoduší je k vidění důraz na figuru, gesto, ztracenost, nedořečenost respektive provázanost. Černoduše se starší Rodkovou tvorbou ale souvisí ještě dalším specifickým způsobem. Navazují totiž na konkrétní obraz, 1212 VII, který byl jakousi první Černoduší, co vznikla už před deseti lety. V důsledku nevhodného skladování se ale z tohoto působivého díla stal akorát těžce poškozený kus látky, vyžadující restaurátorovu ruku. Zjevně se Václav Rodek rozhodl dílo „zrestaurovat“ po svém.
Hana Vorlová, patřící mezi nejbližší Rodkovy přátele, popisuje Václava a jeho tvorbu mimo jiné takto: „Divošsky však přestane působit ve chvíli, kdy promluví a kdy se promění, ne-li přímo ve filozofa, pak rozhodně ve filozofujícího. Taktéž jeho obrazy oscilují mezi „divošsky neučesanými“ vlajícími plachtami a ostrovy s hlubokým filozofickým rozměrem… a často mytologickým obsahem. A přesahem. A dosahem.“ Jako filozofa umělce potom Václava charakterizuje i Jaroslav Michna, který též jako Hana Vorlová přispěl svými texty do loni vydaného Rodkova katalogu k výstavě Metakódy v GVUO. Za sebe bych ale přisoudil Václavu Rodkovi ještě třetí roli, a to roli dramatika. Přeci jen totiž maluje obrazy živoucí, literární, plné děje, což je na dnešní umělecké scéně vzácnost.
Úvodní metafora by potom mohla být i charakteristikou tragédie. Oné divadelní hry, která už po dobu 2 500 let prohlubuje skrze tíseň a z ní pramenící katarze lidskou duši. Václav Rodek sice coby malíř nemá k dispozici plynutí času, obraz je ve výsledku statický, avšak přesto se mu jakousi tragédii namalovat podařilo. Pohlédne-li člověk do Černoduší, nalezne v nich strukturu právě blízkou tragédii. Uvidí v nich expozici, kolizi, krizi a peripetii, jen tu konečnou katastrofu ne. Katastrofu totiž Rodek vynechává, ostatně i většinu Černoduší pojmenoval jako Mezihry. A proč tak činí? Proč vynechává vyvrcholení tragédie? V tom se Rodek vymyká. Stojí mu za to riskovat, že se výsledná katarze nedostaví, protože i v té nejčernější duši vidí ještě nějakou naději.
Galerie současného umění Prostějov – Duha Prostějov, Školní 4, Prostějov