Srdečně Vás zvu na výstavu, kterou kurátoruji.
Zbytočná revolúcia
9. 3. 2022 – 25. 4. 2022
ZAHÁJENÍ: 8. 3. od 17:00
Andrej Haršány, Tomáš Žemla
Galerie UFFO
Úvodem
Jistě najdeme revolučně smýšlející autory, avšak tvrdím, že takových je pomálu. Umělci totiž tvoří ze sebe, dle vlastního přesvědčení, tvoří to, co jim je přirozené a jestli je to nějak revoluční? To většině z nich bývá upřímně jedno.
Mezi takové autory nepochybně patří i Andrej Haršány a Tomáš Žemla. Byť mají za sebou různé mezinárodní či „guerillové“ projekty, tvoří tiše v polích nedaleko Trnavy. Avšak tvoří neustále a neustále nacházejí nové a nové možnosti, kudy se se svým uměním vydat.
Niterná tvorba je tedy až životní potřebou umělce. Jedná se o pevnou součást umělcovy identity, o vášeň. Taková tvorba je od autora neoddělitelná, je osobitá, je jeho jazykem, jak komunikuje s ostatními. A protože předpokládáme, že umělci jsou od přírody osobami všímavějšími, očekáváme, že když jejich jazyku porozumíme, ukáže se nám okolní svět docela jinak, než jak ho vnímáme v našem běžném životě. Jak jinak? Tak třeba v Andrejových sochách a Tomášových obrazech…
Andrejovy přírodniny a Tomášovy krajiny nám nejsou nijak cizí. Mohou to být tatáž pole, remízky, mršiny, dřeva, kameny, co máme kousek za městem. Autoři je nám ale podávají po svém:
Andrejovy přírodniny jsou sochami atypického druhu. V mírné nadsázce bychom o nich
mohli říci, že spíše patří do přírodovědného muzea než do galerie. Jsou více o přírodě
samotné než o Andrejově kumštu. Tvůrčí proces už začíná, když Andrej hledá vhodnou
přírodninu, tu pak jen velmi šetrně opracovává tak, aby co nejvíce vynikla její přirozenost. Avšak tyto Andrejovy zásahy jsou zároveň dostatečné k tomu, aby se z přírodního fragmentu stala socha s novým významem. Divák tak může v Andrejových dílech sledovat bohatou mytologii, případně pouto, které člověk měl k syrové přírodě na počátcích věků a zjevně stále má.
U Tomášových polí rád používám příklad s cestou k moři. Většina z nás vidí moře jednou za rok a někdy ani to ne. Všichni ale známe ty pocity klidu a pohody, když hledíme na vzdálený horizont mořské hladiny. V tu chvíli jde o nějakou naši sounáležitost s přírodou, spočinutí v okamžiku, jakoby se na tom místě nacházel náš domov. Je to paradoxní, že takto „domů“ si jezdíme odpočinout stovky až tisíce kilometrů od našeho skutečného prostředí. A jak to souvisí s Tomášem? Myslím si, že jak my vnímáme nekonečné moře, tak rybář z Jadranu by stejně vnímal Tomášovy obrazy. Nejde totiž o moře jako takové nebo o pole ze střední Evropy. Sám Tomáš by za svými obrazy, které maluje čárku po čárce, klidně viděl obojí. Jde tu opět o vztah člověka s přírodou. Konkrétně o její rysy – rytmus v čeření vody a šumu travnatých trsů, horizont za který chceme nahlédnout, nekonečný prostor poskytující svobodu – se kterými s námi příroda udržuje dlouhodobé přátelství.
Svět se tedy ukazuje skrze tvorbu umělců nejen v neobvyklých barvách a jiných souvislostech, ale vyvolává třeba nečekané pocity, odhaluje zkušenosti, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme anebo obnovuje vzpomínky, o kterých jsme si mysleli, že je dávno odvál vítr. Celkově pak v nás zážitek z díla může způsobit malou revoluci, která rozhodně zbytečná není.
Avšak dobrá díla na nás působí skrze kvality, které jsou odolné vůči módám a dalším prudkým společenským či jiným změnám. Na kvalitní sochu si vzpomeneme i týden, měsíc, rok po uplynutí výstavy. K dobrému obrazu nás hned napadnou další asociace a třeba srovnání se staršími autory. V tomto smyslu umění tedy revoluční není, protože je nezávislé na čase. Ostatně i dnes obdivujeme umění antické, gotické, renesanční i barokní a kolik někdy až zbytečných bariér tehdy mezi nimi bylo. Výše jsem se pak snažil popsat nadčasové kvality u Andrejových a Tomášových děl, a tak doufám, že dlouhodobý zážitek si odnesete i z jejich výstavy.
Galerie UFFO, Náměstí Republiky 999, Trutnov