Srdečně Vás zvu na výstavu, kterou kurátoruji.
Nevěřící Tomáš
5. 4. 2022 – 29. 4. 2022
ZAHÁJENÍ: 5. 4. od 18:00
Tomáš Císařovský
Galerie Caesar
odkaz na událost
Úvodem
Kdo Tomáše Císařovského pozná osobně, zjistí, že je rozeným vypravěčem. Běžně totiž na otázky odpovídá skrze příběhy. Nejsou to však příběhy přitažené za vlasy. Tomáš není někým, kdo všechno viděl a všechno zažil, nepoužívá příběhů, aby sám byl ve světle reflektorů. Příběh pro něho není zajímavost, nýbrž důkaz. Tomáš je pozorný pozorovatel historie, té celospolečenské i osobní. Dobře si pamatuje jak jména, tak kdo kde byl a co dělal. Když pak má Tomáš reagovat na otázku, všechny tyhle reálie používá jako svůj poznámkový aparát, dávající reakci potřebnou věrohodnost.
Tomáš ale nejraději odpovídá skrze své obrazy. V nich totiž všechny události archivuje,
přičemž to dělá nadmíru zodpovědně. Tomášova tvorba je vlastně taková vizuální kronika. Trochu tajuplná, trochu osobní, avšak zároveň „sepsaná“ s důrazem na upřímnost a pravdivost. Tomáš ji přitom nemaluje ani tak pro sebe jako spíše pro ostatní. Vnímá postavu malíře jako společensky odpovědnou. Každý malíř je vůči něčemu citlivější než ostatní a konkrétně Tomáš je všímavější vůči příběhům, co se dějí v jeho okolí a generaci.
Na jedné straně tedy k dějinám přistupuje jako k něčemu, co nás utváří. Jeho obrazy
v tomto ohledu slouží coby záznamy událostí, které by neměly být zapomenuty. Na straně druhé Tomáš nalézá v dějinách příležitosti, které vedou k něčemu hlubšímu, co by šlo označit jako lidská přirozenost. Tato lidská přirozenost je plná cností i neřestí a dějiny představují jeden z prostředků, kterými lze o této lidské přirozenosti a jejích výkyvech povyprávět.
Druhý prostředek, který se k lidské přirozenosti vztahuje a též je v Tomášově kronice bohatě obsazen, jsou mýty. Mýtus bývá zpravidla fiktivním příběhem, který se zapsal do společenského povědomí natolik, že rádoby představuje historickou událost. Tomáš takto s mýty také pracuje (mýtické obrazy dokonce začal malovat dříve než ty dějinné), ale uvědomil si i opak, že některé dějinné okamžiky jsou tak mimořádné, až se zapomíná na to, že se skutečně staly a samy začínají být mýty. Často je tedy možné číst v Tomášových katalozích o tom, s jakým nadhledem se vztahuje k různým dějinným milníkům: jak třeba upřímně vypráví o Václavu Havlovi nebo jak až drze zachytil šlechtu Bez koní. To, v čem je tento jeho přístup tolik mimořádný, je, že vizuálně poutavé médium malby Tomáš nepoužívá k ještě větším nánosům patosu, ale naopak se snaží odstranit různé slupky bájí a legend, které za ty roky kolem daných událostí či osobností vznikly a mohou zakrývat jejich opravdovost.
Tomáš ale nemá patent na pravdu. Jeho pravdivost tkví v pochybování. Sám o příbězích,
které vypráví, dost polemizuje. Připomíná biblického Nevěřícího Tomáše (a sám obraz k tomuto mýtu namaloval ještě během studií na AVU), který si na Krista musel sáhnout, protože by jinak neuvěřil, že Kristus vstal z mrtvých. Aby si Tomáš tedy příběh nějak zpracoval a za svou výpovědí si mohl stát, potřebuje si jej obvykle namalovat. Pro pochopení historky pak Tomáš zpracovává jednotlivé výjevy buď intuitivně a ve vysoké frekvenci – jeho tvorba obsahuje štosy akvarelů a kvašů, kde se lze setkat třeba s cyklem sv. Kryštofů či sebemrskačů – nebo naopak přistupuje k vyprávění s rozvahou, takže příběhům propůjčuje velké formáty a maluje je v takových barvách, že vyžadují dlouhodobější ponoření se do tvorby i samotného děje.
Upřímnost o člověku, kterou Tomáš skrze dějiny či mýty divákům už přes 40 let předkládá, je tedy podávána rozmanitými způsoby. Díla jsou plná hravosti, barvitosti, odlehčenosti, ba někdy i vyloženě humoru. Tomášovo líčení událostí není vážné. Tomáš není vědec, namísto pojmů používá metafor. Jak vážně tedy divák bude Tomášovu kroniku číst, to je jen a jen na něm. Tomáš vypraví. Vypráví po svém. Činí tak se zodpovědnou rozvahou, ale nechce příběh vyložit jen z jednoho pohledu a nechce mu dát jasný konec. Spíše se snaží vyobrazit událost v takovém světle, aby v ní byla patrná i druhá strana mince, pokud divák vnímal vždy jen tu první. A Tomáš se též snaží o to, aby nebyl tím jediným „nevěřícím“, ale aby s ním zdravě a s nadhledem pochybovali i ostatní. Jedině tak se lze dobrat k představě o tom, kým vším člověk je.
Galerie Caesar, Horní náměstí – radnice, Olomouc