Text k výstavě Ráj to na pohled od Petra Antonína Nedomy
Ráj to na pohled
Josef Bolf | Tomáš Honz | Jan Knap | Michal Nagypál | Kristína Navrátil | Dagmar Šubrtová
Václav Cílek | Petr Antonín Nedoma | Karel Stibral
19. 8. 2026 – 29. 10. 2026
Jan Čejka Gallery
Text vznikl jako evangelické kázání ke dni 12. 7. 2026.
Přehojná odměna
Žd 11,1:
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“
Sestry a bratři,
k Abramovi se ve vidění stalo slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gn 15, 1). To bylo na počátku, když opouštěl všechno v Cháranu. Pomysleme, že mu bylo sedmdesát pět let. A před ním se rozprostíral obrovský, neznámý prostor. Abram měl Boha, kterého ale neznal. A přesto se poslušně vydal jeho absolutnímu nároku. Abram nečetl Bibli, aby měl alespoň základní vodítko k pochopení toho, co se s ním dělo a co ještě přijde. Ale měl víru. Smysl pro pochopení jedinečné možnosti vykročit z místa. Přijmout Bohem nabízený vztah. Kdo jiný by se vydal na neuvěřitelně dlouhou pouť až někam do Egypta a pak zase zpět. Vírou v jeho případě bylo spolehnutí na Boží slovo. Byla to důvěra v povolání, důvěra v pobídku opustit všechny jistoty jeho postavení v Cháranu, majetek, sociální vazby, zajištění. Byla to odpověď na Boží výzvu. Dovedete si představit, že by se toho někdo odvážil dnes, ale v tehdejších podmínkách?
Abramova víra se stala úhelným kamenem našeho směřováním k Bohu. Tedy kamenem, podle něhož všichni další věřící od věků rozměřili, vykolíkovali, obsadili a naplnili vírou prostor, který jim Bůh dal. Položme si otázku, jak velký je tento prostor? Kde jsou jeho hranice? Je nekonečný, jako je Bůh nezměřitelný a nepoznatelný. Bůh a víra jsou neodlučitelnou entitou bez ohledu na místo a čas. Víra je jedinou cestou, jak dospět k Bohu. A Bůh nám nabízí své milosrdenství, lásku a možnost se rozhodnout pro všechno, co konáme. Ať je to cokoliv. Možnost naplněnou milostí a také odpuštěním. Tak jako Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a všem jejich následovníkům. Ale jestliže nám dal takovou svobodu a my ji přijmeme, pak to znamená přijmout odpovědnost za všechno, co konáme. Především ve smyslu našeho vztahu k Bohu. Samozřejmě ve víře. A to je moment osvobození. Moment svobody být s Bohem skrze jeho milost. Ta ale platí pouze tehdy, pokud si zároveň nepřestaneme uvědomovat své závazky.
Abraham byl ochoten dát Bohu i svého syna Izáka. To je svědectví o jeho víře, která se osvědčila až do krajnosti. Pro nás je to základní postoj. Vzor pro věřící, pro putující lid všech následujících věků.
Připomeňme, že starozákonní lid velmi často chodil nejrůznějšími stezkami a slepými uličkami. Trvalý Boží zápas o věrnost jeho lidu (pamatujme na etymologii – věrnost má základ ve slově víra) je odrazem neukotvenosti, nezajištěnosti a zranitelnosti člověka. Ne Boha. Člověka, který – ač má možnost Boží ochrany a zaslíbení – přesto v oblasti víry, mravního rozhodování a jednání trpí stále nejistotou a vratkostí. Stále znovu a znovu propadá chybným výkonům až po vědomé překračování všech myslitelných mezí. Bez sebereflexe své nicotnosti stojí takový člověk na pokraji strmého srázu. Stává se to často. Není to však bezvýchodný čelný náraz do zdi. Bůh není lhostejný ke svému lidu. Stále nás vede k odvaze vidět, nabízí nám možnost proměny. Jemné, pozvolné, ale i radikální, rázné, okamžité a hluboké. Vede nás k zášlehům oslepujícího světla za hranicemi představitelného, do oblasti zdánlivě nemožného. Chce nám ukázat, že to nemožné otevírá nový průhled do skutečně možného, jasně zřetelného, posouvajícího nás mimo úzkoprse vykolíkované ohrady, které se z pocitu falešného bezpečí odmítáme vzdát.
Elektrizující působení a zjevení našeho Pána, jeho znamení a zázraky, se často vymykaly pochopení. Překračovaly myslitelné. Byly tak nové a jiné, že se zdálo, že nedávají smysl v rámci dosavadní zkušenosti. Nicméně intenzívní prožitky z takových setkání vedly často k obrácení a k vyznávání víry. Především v Janově evangeliu najdeme celou řadu výroků, které dobře dokreslují tehdejší představu o víře (J 7,31, J 5,24). Ježíš byl viditelným Božím zjevením, epifanií Boha, který se tak stal přístupný širokému okruhu následovníků. Připomeňme si namátkou jeho učedníky veslující za noci v lodici na druhý břeh Genezaretského jezera po celodenním naslouchání Ježíšova učení. Podnikli namáhavou noční anabázi, jen aby zůstali v silovém poli našeho Pána. Naprosto netušili, že se Bůh zrovna tu noc rozhodne zjevit na rozbouřeném moři v podobě Ježíše kráčejícího po hladině. Toto proměňující zjevení může být, a v tomto okamžiku i bylo, počátkem něčeho nového. Byl to moment zrodu víry v srdci statečných veslařů v režii našeho Pána. Téměř jakoby v přímém přenosu můžeme sledovat nejdříve úpornou snahu učedníků veslovat až do úpadu na protější břeh, aby tam ráno zastihli opět Ježíše. Posléze jejich únavu v pokročilé noci, která byla rozvrácena zášlehem něčeho nepochopitelného a vyústila v křik plný strachu z neznámého.
Ježíšovo: „…já jsem to, nebojte se!“ (J 6,20) je konečně ustálilo, a především vnitřně zasáhlo a proměnilo. Proměnilo do té míry, že když Ježíš nakonec vstoupil do lodice, spontánně vyznali: „Jistě jsi Boží Syn“ (Mt 14,33). Tedy k vyznání víry v našeho Pána, ovšem v nové rovině. Ano, byl to pořád ten starozákonní Bůh. Skrze svého Syna byl najednou aktuální součástí života těch, k nimž promlouval. Které vedl k víře. Není divu, že jeho zjevení a působení se mnohdy jevilo jako zázrak. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (J 14,1) říká Pán na uklidněnou. Toto je výrok, který jasně vystihuje moment přechodu od starozákonního času a myšlení o Bohu směrem do nadcházející doby působení Syna Božího Ježíše Krista. A platí neustále i pro nás. „Věříte v Boha, věřte i ve mne“.
Amen.
Galerie Jan Čejka, Hybernská 4, Praha 1