Texty k výstavě Ráj to na pohled od Václava Cílka
Texty z knihy Ruka noci podaná, Václav Cílek
Ráj to na pohled
Josef Bolf | Tomáš Honz | Jan Knap | Michal Nagypál | Kristína Navrátil | Dagmar Šubrtová
Václav Cílek | Petr Antonín Nedoma | Karel Stibral
19. 8. 2026 – 29. 10. 2026
Jan Čejka Gallery
Texty jsou se souhlasem autora převzaty z knihy Ruka noci podaná.
Resilience jako dynamická odolnost
Odolnost je dvojího typu. Buď je něco pevné jako beton protiatomového krytu, anebo pružné jako kmínek vrby, který se přizpůsobí větru, a když se zlomí, tak snadno doroste. S omezenými prostředky člověku zbývá jenom pružná odolnost. Navíc mám podezření, že ani bohatí a vystrašení lidé v betonovém krytu by situaci nezvládli, protože by si nevěděli rady s vlastní psychikou. Konceptu odolnosti, a to zejména národní odolnosti, jsme věnovali celou teoretickou knížku „Věk nerovnováhy“, takže zde jenom stručně zopakuji hlavní principy.
Slovo „resilience“ pochází z latinského slova pro pružnost či ohebnost. V ekologii se pod pojmem resilience rozumí schopnost organismu či častěji celého ekosystému přežívat v široké škále podmínek a rychle regenerovat, tedy vracet se do původního stavu. Z ekologie slovo „resilience“ rychle přešlo do krizového řízení přírodních katastrof a často bylo používáno například v souvislosti se zemětřesením, hurikány nebo záplavami. Znamenalo zde účinnou odezvu na přírodní katastrofu a rychlý návrat do funkčního, byť nepůvodního stavu. Úplná resilience je iluze.
Praktický popis resilience podali izraelští architekti, když ji popsali jako „schopnost systému a jeho částí předvídat, přizpůsobit a obnovit se z různých stavů možného i projeveného nebezpečí, aniž by se tento systém zhroutil. To předpokládá rychlou a účinnou přizpůsobivost spojenou s porozuměním situaci a přijetím nezbytných opatření. Celý proces obsahuje rozmanitost řešení, sebe-učení, zálohování (redundanci), reflexi situace a tvořivost. To posiluje resilienci, která má potenciál vytvořit svět založený na demokracii, rovnosti, hodnotě jedince a toleranci. V post-kapitalistické společnosti se koncept resilience stal novým normálem podmíněným všudypřítomnou nerovnováhou. V minulosti se víc hovořilo o cestě ke stabilitě, zatímco dnes, kdy se stabilita zdá nedosažitelná, se víc zabýváme účinným přizpůsobováním se proudu změn“. Tato definice obsahuje nejenom strategii resilience, ale rovněž princip, že kvůli bezpečnosti neobětujeme demokracii a občanské svobody. Klidně si ji přečtěte ještě jednou a přeložte do vlastního jazyka.
Složky resilience můžeme rozdělit na vnitřní a vnější faktory. V podstatě se jedná o to, že bojácnému bojovníkovi nepomohou ani ty nejlepší zbraně. Podobně i krizové řízení upozorňuje, že pokud zvládneme vlastní psychiku, jsme schopni překonat i zdánlivě neřešitelné praktické krize.
Rodinní terapeuti V. Chvála a L. Trapková upozorňují, že prvním a základním předpokladem resilience je fungující rodina. Současné vědomosti o utváření lidského mozku dokládají, že tím nejpodstatnějším faktorem pro jeho zrání je stabilní a na podněty bohaté sociální prostředí, do kterého se člověk narodí, a právě jen v určitých formativních obdobích umožní vytvořit hlubině bezpečné vztahové vazby nejdříve s mateřskou, o něco později také s otcovskou postavou. Tato základní raná zkušenost způsobí, že se nám později už nikdy ve své bio-psycho-sociální úplnosti žádnou intervencí zvenčí tyto vazby nemohou ztratit. Jsou nutnou podmínkou pro utvoření a prožívání zdravé identity po celý zbytek života.
Základní vývojový konflikt mezi důvěrou a nedůvěrou se řeší už během prvního roku života, už tehdy se rozhoduje o tom, zda bude člověk vnímat svět především jako bezpečný, anebo nebezpečný. Proto není vůbec nadnesené tvrzení, že bezpečí, ve kterém vyrůstají děti v láskyplných rodinách, je také bezpečím pro společnost, pro kterou dozrávají. Ukázalo se totiž, že podle toho, jak dětská mysl hodnotí pozorované rozdíly při poznávání světa, aktivují se rozdílné neuronální okruhy a pak i celé chování. Při pocitu bezpečí se rozvíjí zvídavost a tvořivost dítěte, kdežto při pocitu nebezpečí se dítě stahuje nebo útočí. Na tento rodinný základ pak navazuje další vývoj, kde mezi vlastnostmi důležitými pro život patří vyrovnaná povaha, dobré zdraví, oddaní přátelé a zvídavost.
Program osobní resilience však nemůže fungovat bez programu komunitní a „vnější“ státní resilience. Můžeme ji zjednodušeně popsat jako péči o zdroje, kde „svatou trojicí“ státní odolnosti je sektor voda – potraviny – energie, a péči o procesy, kde se jedná o vzdělávání, bezpečnost a ekonomiku. Všechny tyto faktory se různým způsobem promítají do reálné krajiny, kde vůbec nejzranitelnější oblastí jsou velká sídliště. Zároveň jsme přímo napojeni na globální procesy, které mají mnohem větší měřítko než samotná Evropa, natož Česká republika.
Resilience je koncept, který musíte znát, ale ne jej přeceňovat. Snadno se může stát, že vplyne do moderního slovníku a lidé budou mít pocit, že je toto slovo zachrání, což je hloupost. Všimli jste si, že mnoho lidí a organizací považuje problém za vyřešený, když pro něj najde slovo? Pro běžného člověka resilience znamená, že má všechno víckrát – dva nože, dva či tři zdroje vody, sirky i zapalovač, náhradní plán a teplé ponožky navíc. Pokud chcete jít hlouběji, tak resilience začíná výchovou dětí a vlastní psychickou přípravou. V tomto smyslu je víc než preperství týkající se jen přežívání, je úsilím o budoucí dobrý život, a to i za podmínek, které nejsou optimální.
Udržovat se v pohodlí
Existuje mnoho kurzů přežívání od těch extrémně tvrdých až po rozumné. Z hlediska rodinné připravenosti je vhodné sledovat spíš měkčí, ale dlouhodobější cestu. Jeden z amerických veteránů Byron Kerns doporučoval pracovat na 60 %, často odpočívat, nespěchat, a pokud to jde udržovat se v pohodlí. Největší škodu totiž mohou napáchat chvíle úplného vyčerpání, při kterém „uteče“ všechna energie. Někdy pak trvá týdny, než se lidé z tohoto druhu vyčerpání vzpamatují. Nejjednodušší věc, kterou pro své pohodlí můžete udělat, je mít dobré oblečení a boty; v kapse nůž, baterku a sirky. Karel Klinovský doporučuje lidem, aby měli jeden stálý kabát či bundu a do něj zašili několik užitečných věcí, včetně peněz, co se mohou hodit.
O další záležitosti je obtížné hovořit jako o „technice“. Je jí modlitba. Ať už ji někdo poslouchá, nebo ne, psychologové říkají, že už v tom, že soustředěně předkládáte své potřeby a formulujete cíle, je určitá hodnota. Mnoho lidí, kteří přežili sami, uvádějí, že to udělali pro někoho – pro ženu, pro děti, pro svěřené lidi. Doktoři a sestřičky přežívají častěji, protože se musí starat o ostatní. Prvek modlitby jako zachraňující mechanismus je dobře známý sociologům, kteří se věnují přežívání. Má to jeden háček – vzápětí musí následovat něco praktického. Modlit se a čekat nikam nevede.
Galerie Jan Čejka, Hybernská 4, Praha 1