Text k výstavě Ráj to na pohled od Karla Stibrala
Ráj to na pohled
Josef Bolf | Tomáš Honz | Jan Knap | Michal Nagypál | Kristína Navrátil | Dagmar Šubrtová
Václav Cílek | Petr Antonín Nedoma | Karel Stibral
19. 8. 2026 – 29. 10. 2026
Jan Čejka Gallery
Text vznikl přímo pro účely výstavy.
Kam se přestěhoval ráj?
Představa ráje je zásadní součástí mnoha kultur, včetně té naší. Už ve starověkém Egyptě existovala představa Sekhet-Aaru, „Pole rákosí“ – nekonečné úrodné krajiny s bujnou vegetací, protkané vodními kanály. Šlo o zemi věčného jara bez nemocí, hladu a utrpení, kde lidé po smrti pokračovali v pozemských činnostech, avšak s radostí a úspěchem. Podobné představy ideálních míst nacházíme také v kulturách Dálného východu. Naše chápání ráje je nepochybně nejvíce ovlivněno Biblí a její následnou interpretací. Ráj – zahrada Eden – je zmiňován na několika místech (Iz 51,3; Ez 28,13–14), klíčový je ale jeho popis v knize Genesis jako zahrady, do níž Bůh umístil člověka (Gn 2,8–17). I tato představa však prošla dlouhým vývojem a přispěly k ní starší kulturní tradi ce Předního východu. Již tyto původní koncepty zdůrazňovaly ráj především jako zahradu. Jeho biblické označení přitom pochází z perštiny, kde slovo apiri-daeza označovalo sad obehnaný zdí. Stará hebrejština tento výraz převzala ve formě pardes a řecký překlad Starého zákona, Septuaginta, používá termín paradeisos.
Snad ještě větší význam dostal ráj pod označením džanna v islámu – Korán jej zmiňuje více než stokrát, tedy výrazně častěji než Bible, někdy i s odkazem na podobu zahrady, což je vlastně spolu s ovocným sadem i původní význam tohoto slova v arabštině. Ráj je zde ovšem i synonymem pro nebe a má několik úrovní, přičemž nejvyšší má označení firdaus, opět etymologicky pocházející z perského termínu.
K představě biblického ráje-zahrady se později připojily také některé antické motivy. Patří mezi ně zejména představa Zlatého věku, známá z děl Hésioda, Vergilia či Ovidia, situovaná do časů prvních lidí, ale také obrazy blaženého posmrtného světa určeného vyvoleným smrtelníkům, jako byly Élysion, rajské louky známé z Odyssey a Aeneidy nebo Pindarovy a Horatiovy Ostrovy blažených.
Pro všechny tyto představy je charakteristické, že ráj není chápán jako stavba, město či jiný urbanistický celek. Naopak představuje ideální či idylickou podobu přírody, v níž vše živé existuje v míru, harmonii a kráse, v dostatku a bez násilí. Nejčastěji má podobu zahrady – Eden je popisován jako rozlehlé, avšak ohrazené místo plné trávy a ovocných stromů, uprostřed kterého vyvěrá pramen rozdělující se do čtyř velkých řek. Podle některých tradic byla tato zahrada oddělena od okolního světa nejen ohrazením, ale také svou polohou na vysoké hoře. Jean Delumeau uvádí tři základní prvky, které se ve středověké tradici postupně ustálily jako hlavní poznávací znaky ráje: libé vůně, pramen uprostřed zahrady, z něhož vytékají čtyři velké řeky, a drahokamy rozeseté po rajských loukách.
Navzdory pokusům o alegorický výklad věřil středověk v reálnou existenci rajské zahrady. Mnohé tehdejší mapy ji zachycují a nejčastěji ji lokalizují do Asie. Cestovatelé dokonce vyprávěli, že Eden spatřili, byť pouze z dálky. Ráj tak nepředstavoval jen nedosažitelnou vzpomínku na Zlatý věk či prvotní období po stvoření světa, ale byl považován za skutečné, i když téměř nepřístupné místo na Zemi. Podle některých názorů nezůstala zahrada po vyhnání Adama a Evy prázdná, ale stala se příbytkem spravedlivých. Ti zde měli po smrti očekávat vzkříšení podobně jako v antické představě Élysia. Toto učení ovšem církev ve 14. století oficiálně odmítla.
Poloha „skutečného“ Edenu se pak při rozšiřujících se zeměpisných znalostech posouvala do čím dál vzdálenější Asie, například až na Cejlon, ale také do Nového světa. Představa rajské zahrady tak sehrála významnou roli během evropského objevování vzdálených zemí. Kolumbus i řada dalších cestovatelů vnímali tropické krajiny jako rajské zahrady a opakovaně si mysleli, že nalezli ztracený ráj. Kolumbus se například během své třetí výpravy (1498 – 1500), kdy doplul k ústí Orinoka, domníval, že se k němu velmi přiblížil, a své přesvědčení opíral o výklady tehdejších teologů. Renesanční cestovatelé při popisu nově objevených krajin používali jazyk známý z biblického líčení ráje nebo Ovidiova Zlatého věku. Amerika byla proto zpočátku vnímána jako jakési „dobytí ráje“, jak to ostatně explicitně využil i název filmu Ridleyho Scotta (1492: Dobytí ráje, 1992).
V renesančním období pod vlivem celé řady faktorů, zejména znovuobjevení antických básníků, začíná nabývat na síle právě představa Zlatého věku, která začíná absorbovat různé prvky odkazující na antiku. Ideální představou přírody (a vlastně i ideálního místa pro život lidí) již není sebekrásnější zahrada, ale „arkadská“ ideální krajina – harmonická středomořská zvlněná krajina, v níž se střídají pastviny se stády se stinnými hájky, vodou, antickými stavbami či jejich ruinami a třeba ještě pastýři či nymfami; v pozadí pak mohly být schůdné hory porostlé cypřiši (nejvýrazněji v literatuře asi v básnické skladbě Jacopa Sannazara nazvané Arcadia, 1504).
Přestože se hledání zahrady Eden ukázalo jako marné a v teologii převážil symbolický či alegorický výklad, představa fyzicky existující země, která je rájem, v evropské kultuře přetrvala v různých podobách až do současnosti – stále tu byla snaha nalézt krajinu s rajskou přírodou a původními obyvateli žijícími v harmonii. Současně představa ztráty Ráje a fatálnost tohoto zlomu jako trest za prvotní hřích hrály stále mimořádně důležitou roli a byly neustále aktualizovány i o tehdy aktuální problémy a obavy – vzpomeňme na jedno z nejvlivnějších uměleckých děl 17. století, Miltonův Ztracený ráj (1667).
V 18. století tyto představy posunul či reinterpretoval přírodními vědami ovlivněný výklad světa a dějin člověka. Pokud bychom měli vybrat jedno jméno, snad nejvýrazněji k tomu přispěl Jean-Jacques Rousseau. Ten nově definoval představu ráje jako původní, civilizací „neznečistěné“ přírody, v němž se pohyboval „původní“ člověk, žijící individuálně a šťastně v divočině, která mu dávala všechny své dary. Bohužel pak někoho napadlo kus krajiny si přivlastnit, a zrodilo se tak soukromé vlastnictví, které je podle Rousseaua počátkem nekonečného hoře a běd. To ono vedlo ke sdružování do společenství, tedy i předstírání před druhými, k násilí a válkám a postupně i ke vzniku civilizace a kultury. Člověk se od té doby od původního šťastného života jen vzdaluje.
Vidíme, že zde došlo k zásadnímu posunu – rájem již není zahrada, ale spíše „divočina“, příroda, jak opustila „ruce Boží“, jak vypadala bez vlivu člověka. Začíná být čím dál zřejmější, že lidé nebyli na Zemi od úplného počátku a také že stáří naší planety je podstatně delší, než jaké se dá odvodit z Bible. V 18. století, a nejen pod vlivem Rousseaua, tento názor stále sílil a inspiroval řadu cestovatelů k hledání ráje v této nové, moderní a částečně vědecky formované podobě. Pozoruhodné je, že toto hledání se zaměřovalo nejen na přírodu, ale právě i na lidi, kteří by byli nejpodobnější hypotetickému „přírodnímu“ původnímu člověku (už Rousseau se ovšem domníval, že původní „individuální“ člověk zcela vymizel). Dosud pohrdání vzbuzující „divoch“ se najednou stal „čistým“ vznešeným divochem, noble savage, který svým soužitím s přírodou a „přirozeným“ způsobem života převyšuje civilizovaného, překultivovaného a falešného Evropana. Ten právě divocha, tedy již nikoli Adama a Evu, ale stále spíše spoře oděného a v přírodě neproblematicky žijícího člověka, střídavě viděl zejména v obyvatelích Nového světa (viz třeba Chateaubriandova Atala z r. 1801) a díky Bougainvillově výpravě pak až do 20. století například v Tahiťanech a Tichomoří (např. u Stevensona, Gauguina či Heyerdahla), případně i v různých horalech rodné Evropy – nejdříve v Alpách a poté všude možně, včetně Tater (anebo třeba Tibetu, vzpomeňme jen na fiktivní zemi Šangri-La).
Představa ráje se posunula výrazně k divočině, nejlépe do tropických ostrovů nebo naopak hor, s častým doplňkem v podobě „původního obyvatele“ žijícího ve šťastném a zkaženou euroamerickou civilizací nedotčeném životě. Někdy taková místa byla předmětem ochrany – zmiňme například první americké národní parky, o kterých expedice referovali často právě jako o rajských zahradách. To, že původní obyvatelstvo bylo z těchto míst vyhnáno, pokud neodpovídalo představě o vznešených a šťastných divoších, jako v případě Ahwahnýčiů z Yosemitského národního parku, nás vzhledem k rozporuplnému a především kořistnickému vztahu k původním etnikům nemusí překvapovat.
Současně se v novověku začala rozvíjet představa akcentující spíše sociální podobu rajského života, tedy „ráje“, který byl místo přírodního prostředí definován specifickým sociálním uspořádáním. To zaznívalo již v představě vznešeného divocha, ta však naši pozornost směřovala spíše do minulosti či do geograficky vzdálených míst, kde by mohla tato minulost být uchována. Jakousi obrácenou podobou, líčící šťastný život v budoucnu nikoliv ve smyslu posmrtného života, ale zde na zemi, vnesli do evropského myšlení různí filosofové uvažující nad uspořádáním lidské společnosti. Již Platón ve své Ústavě předkládá model ideální městské společnosti a pomineme-li různé náboženské horlitele, kteří spíše chtěli realizovat hypotetický obraz „původních křesťanů“, od renesance dál nalézáme toto „modelování“ se stoupající tendencí. Přitom jde o opravdu různorodé představy, jež se v různé míře dočkaly snahy o realizaci, ať již to byla Moreova Utopie (1516), líčící společnost bez soukromého vlastnictví nebo Baconova Nová Atlantis (1627), vykreslující společnost řízenou vědci. Sílící sociální napětí po industriální revoluci spolu s novým ohodnocením svobody (pohybu, slova, vyznání) pak vedlo k zásadním společenským změnám, které byly často vedeny i představami po určitém typu ráje ve formě šťastné společnosti. Asi nejvýrazněji to najdeme v komunistické představě beztřídní společnosti bez soukromého vlastnictví, ke které nicméně měla směřovat lidská společnost zákonitým a nutným vývojem. Bohužel, některé pokusy o uskutečnění těchto vizí vedly k totalitním režimům a masovému násilí a zabíjení nebývalého rozsahu. Slovo ráj se tak dostalo do velmi těsného sousedství pekla, asi tak, jako jsou dodnes občas k vidění prodejny s nápisem „ráj kuřat“, které nepochybně jsou pro dotyčné bytosti na opačné straně představ spojovaných s rájem. Není divu tedy, že současný člověk se dívá na různé představy ráje s určitou nedůvěrou.
Ostatně již koketování s představou divoké přírody jako podoby ráje přineslo jisté znejistění toho, co ráj vlastně znamená – i krásná tropická příroda má svá tornáda, tropické choroby, hady, pavouky a tygry; někteří roztomilí nazí „divoši“ se projevili jako kanibalové a jejich zdánlivě šťastný a svobodný život byl ve skutečnosti životem v přísné hierarchii plným válčení, jaké jsme znali ze Starého světa. Přesto snad vytrvalo přesvědčení, že přestože život původních obyvatel (indigenous people) nepředstavuje nějaký rajský stav, jistě se můžeme od nich lecčemus naučit a můžeme jejich styl života respektovat.
Představa ráje tak v průběhu dějin prošla pozoruhodnou proměnou – od biblické zahrady přes antickou Arkádii a romantickou divočinu až po sociální utopie slibující pozemské štěstí. Přesto se za všemi těmito podobami skrývá tatáž lidská touha po světě bez utrpení, nespravedlnosti a nedostatku. Možná právě proto ráj nikdy zcela nezmizel, pouze se znovu a znovu proměňuje podle toho, co jednotlivé epochy považují za nejvyšší dobro. Dějiny představ o ráji zároveň ukazují, že člověk si ideální svět zpravidla představuje jako to, co mu v jeho vlastní době nejvíce schází. Ráj se proto neustále přesouvá – z minulosti do budoucnosti, z nebe na Zemi, ze zahrady do divočiny nebo
z přírody do ideální společnosti.
Galerie Jan Čejka, Hybernská 4, Praha 1