Srdečně Vás zveme na setkání s umělcem Matějem Hrbkem, které se uskuteční v galerii v rámci jeho výstavy Apoteóza krajiny. Během večera bude možné se zeptat nejen na Matějovy zkušenosti s pastelkami, ale i na jeho cestování do Brazílie nebo Španělska či absolvování nejrůznějších rezidencí. K autorskému setkání je připraveno i drobné občerstvení.
Matěj Hrbek
3. 4. od 18:00
Apoteóza krajiny
…hvězdy, hlubiny, moře, jezera, řeky, prameny, hory, erupce, oblaka, blesky, hvězdy…
Počátky velkých příběhů civilizace se odehrávají v krajině, kde příroda a přírodní jevy jsou zdrojem nevysvětlitelného, respektive nadpřirozeného, a tak vzniká rituál a z něj posléze náboženství a umění.
…bůžci, monumenty, hroby, drobné předměty, kresby, bůžci…
A místa začínají mít své nadpřirozené obyvatele, k nimž lidé vzhlíží a jimiž se nechávají vést.
Právě krajina, která je na počátku, se dostala do dlouhodobé pozornosti Matěje Hrbka. Je vysoce dynamická, éterická a neobydlená. Božstvo se v ní prozatím pevně neusadilo a její nadpřirozenost stále ještě není zakonzervována do poutních míst. Vyjadřují ji živly, přírodní jevy a matérie, přičemž autor k vyobrazení její bezprostřednosti přistupuje až sakrálním způsobem.
Zatímco u tradičních duchovních obrazů krajina pouze doprovází vyobrazené příběhy a postavy, u Matěje Hrbka jsou „svatými obrázky“ rovnou krajiny samotné. Podle toho je autor i náležitě adjustuje do rozmanitých rámů, pracuje se symetrií, vytváří diptychy, triptychy a další obrazové kompozice a v místě jejich umístění instaluje nejrůznější zástěny, překryvy a další instalační prvky, navozující právě atmosféru duchovního místa.
Podstatná je však i jejich banalita, která propůjčuje krajinám jakousi nenucenost a upřímnost. Není v nich úsilí o co nejpřesnější nápodobu reálné přírodní krásy a ani neobsahují dogmata, jakým způsobem mají být čtena. Člověk je může dokonce odmítnout, vysmát se jim nebo je vnímat jako karikaturu. Jsou zdrojem symbolů s pozoruhodně širokým množstvím někdy i protichůdných významů, a navíc vznikají pomocí pastelek, které samy o sobě jsou banálním, ba až směšným tvůrčím prostředkem – stejně tak jako obdivuhodnou meditativní a asketickou technikou, pokud jimi začne umělec pracovat v rozsáhlých plochách a naplno využije jejich sytosti a barevné škály.
Jednotlivé krajiny jsou zárodkem mnohé víry. Člověk se skrze ně může vztáhnout nejen ke tradičním učením, nýbrž i ke kmenovým rituálům, při nichž objeví podobné malby a drobné reliéfy klidně desítky tisíc let staré. Zároveň to může být i víra zcela obyčejná – že zaprší – anebo víra k náboženstvím někdy až protichůdná – ve vědecký pokrok. V neposlední řadě vyobrazené scenérie zpřístupňují fantasy a sci-fi světy ze současných filmů, knih, komiksů nebo třeba her a obecně vypravují na cestu vlastní spirituality, kdy je na každém, jak a čím je zabydlí, a jestli vůbec.
A místa začínají mít své nadpřirozené obyvatele, k nimž lidé vzhlíží a jimiž se nechávají vést.
…bůžci, monumenty, hroby, drobné předměty, kresby, bůžci…
Počátky velkých příběhů civilizace se odehrávají v krajině, kde příroda a přírodní jevy jsou zdrojem nevysvětlitelného, respektive nadpřirozeného, a tak vzniká rituál a z něj posléze náboženství a umění.
…hvězdy, hlubiny, moře, jezera, řeky, prameny, hory, erupce, oblaka, blesky, hvězdy…
Apoteóza krajiny
Galerie Jan Čejka, Hybernská 4, Praha 1