K výstavě Z Popela s kresbami a malbami Tomáše Císařovského uvádíme následující rozhovor. S vystavujícím umělcem jsme hovořili o tom, jaké byly jeho umělecké začátky, kde čerpá inspiraci a jak se do jeho dějinných obrazů a tvorby vůbec promítá krajina…. Rozhovor připravila Viktorie Rešlová.
Ve své tvorbě se věnujete historickým událostem, zpracoval jste i deník svého dědečka v cyklu Z deníku dědy legionáře a podobně. Bylo to tak od začátku vaší tvorby?
Pevně jsem historický prostor otevřel až v druhé polovině 80. let, bylo to samozřejmě dost podmíněné režimem. Předtím jsem tvořil víceméně volně – zátiší, krajinky… Historická tematika má asi kořeny v mém rodinném zázemí. Otec byl historik umění a maloval a matka byla historička. Měli jsme otevřenou domácnost, pořád se u nás scházeli přátelé, neustále se řešily “obrovské otázky” (jestli se mělo Rakousko-Uhersko rozpadnout, jestli Beneš byl světlá nebo tmavá postava…). Já vždycky seděl někde stranou a poslouchal, prostě to ve mně bylo.
Jasně, to dává smysl. Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli by Váš děda souhlasil s tím, že jste jeho tvorbu využil a udělal z ní historický cyklus obrazů?
Je pravda, že mě vždycky zajímalo, jestli se třeba u vydávání korespondencí nebo deníků slavných spisovatelů počítá s tím, že to bude číst široká veřejnost. Jde o takový věčný problém integrity umělce, podobně jako se to teď třeba děje s Toyen. Někteří umělci za sebou “pálí” mosty, aby o nich lidé nic nevěděli a stejně se jim to nepodaří. Lidé potřebují, aby umělci o tom díle něco říkali. Každopádně já a můj děda jsme se nikdy nepotkali, deník byl u nás takové “rodinné zlato”. Tehdy v těch pětadvaceti letech mě nesla jakási boží mladistvá drzost a prostě jsem se nad tím nějak nezamýšlel, zda je to etické nebo ne. Pokud mě to někdy napadlo, tak jsem si to zdůvodňoval tím, že děda sám chtěl být malíř. Ale nemohl, protože potřeboval vydělávat peníze pro rodinu. Dnes bych nad tím asi více přemýšlel. Tenkrát jsem víceméně intuitivně vybíral, co mi přišlo dobré. Pak jsem často přidával nějaké potměšilé vtipnosti, pseudopolitické konotace.
Když se vrátím zpět k historickým tématům, napadá mě, jestli se ta historická témata jednou prostě vyčerpají? Že už nebude z čeho brát? Uvažoval jste někdy, že byste do těch děl zahrnul i současnost a třeba dění z doby po přechodu milénia?
Ta současnost mi přijde v určitém smyslu nezajímavá, samozřejmě se pořád něco děje, sledujete zprávy a tak… Jenže máte pořád pocit, že tohle všechno víte, znáte a že v sobě máte jednoznačné odpovědi a není v tom žádné tajemství, které by vás provokovalo. Často je to banální a nevidím v tom nic zajímavého. Taky nerad sahám “do živého”. Hodně jsem tohle řešil před deseti lety, když jsem maloval cyklus Legenda o životě Václava Havla. Nechtěl jsem se toho dotýkat, když tu s námi ještě byl. Sice mi dodávalo důvěru, že jsem ho osobně celkem znal, ale zároveň to byla pořád otevřená, živá záležitost a já mám prostě tu zásadu, že se moc nedotýkám věcí, které jsou živé. Nejde o to, že by se člověk mohl splést, ale je to všechno hrozně proměnlivé a nejde to zpracovávat a číst s odstupem. U lidí, které osobně znám, jsem byl vždycky daleko svázanější. Na druhou stranu jsem se ale mohl opřít o příběhy, které se skutečně staly, zatímco když toho člověka neznáte osobně, můžete sice víc “prášit”, ale musíte taky víc čerpat z literatury, víc převracet realitu a tak.
Chápu. Jak při malbě konstruujete pohled na věci a události a jak je to třeba s vašimi portréty? Maloval jste zpaměti, z fotek nebo vám stáli modelem?
Ten odstup je vždycky spíše relativní. Musíte si to minimálně myslet. Je to podobné, jako když malujete podle modelu. Taky máte s tím člověkem nějaké zkušenosti a ty jsou v ten daný okamžik silně přítomny, promítají se do malby. Je to jako při focení, nejdřív je nutné se podívat do celého prostoru a pak z toho vybrat to podstatné. Když jsem maloval cyklus s českými šlechtici, nikdo neměl čas mi stát modelem, tak jsem se je snažil alespoň trochu poznat, vyfotit a pak to nějak seskládat. Jediný Karel Schwarzenberg si udělal čas. Při volných figurálních malbách je tam přítomná nějaká tenze, pocit, jak by to mělo vypadat. Výhoda v tom, že to děláte podle sebe, je v té volnosti, myslím, že i určité deformace jsou strašně důležité pro výraz obrazu.
Takže nejste naturalista.
Ne, opravdu ne. Když jsem chodil na klauzury AVU, tak třeba v ateliéru Berana se snažili o přesnou malbu podle fotek. Já mám ale za to, že ta fotka má svou vlastní optiku a nenese si lidskou zkušenost. Je to vidět na starých mistrech, třeba na Michelangelových prorocích v Sixtinské kapli. Když se na to pozorně podíváte, tak ty postavy mají obrovské nohy a malé tělo. Chybu musíte udělat přesvědčivěji než je ta realita. Chce to obrovskou zkušenost a talent.
S tím souvisí i to, jak se na malbu připravujete. Je pravda, že se předtím, než začnete malovat, snažíte k tématu postavit racionálně, intelektuálně? A jak je to s užíváním zjednodušené kompozice?
Ano, je to pravda. Možná bych to přirovnal k práci literátů, k románu a poezii. Na románu je taky nutné pracovat dlouho, zatímco u poezie je to okamžitá reakce. Tu já mám, když dělám akvarely, musí to být rychlé, spontánní. Zatímco budování obrazu je dlouhodobá práce. Já pracuji relativně pomalu, spíš v řádu týdnů. Když s tím obrazem pracuji po takhle dlouhou dobu, tak ty pohledy se začínají různit a kritická analýza je na místě. Ze začátku mi to celkem trvalo, než jsem si tu svoji metodu osvojil, ale dnes už mi to jde samo. Jde o to, najít si nějaké motto, linku, větu, která vás vede a za kterou půjdete. Podobně jako v literatuře. Ještě víc je to vidět v přírodě. Panuje v ní tak neuvěřitelný zmatek, že je nutné vybrat si z toho to své. Podle mě nejde malovat naturalisticky. To mě neuspokojuje, baví mě vytáhnout si z věcí to podstatné a překomponovávat.
Malujete akvarely každý den?
Velmi často, když přijdu do ateliéru, tak tím začínám. Někdo akvarely vrství a pracuje s nimi, ale já to dělám z jedné vody načisto. Musí to být rychlé, není čas přemýšlet. Máte třeba nějaký nápad a nebo taky ne, třeba jenom pustíte skvrnu a něco vás vede.
Vrátím se ještě k tématu současnosti ve vaší tvorbě. Výstava, kterou teď máte tady v Jan Čejka Gallery se vlastně týká současnosti, ne?
To je pravda. Nedá se říct, že bych se současnosti nevěnoval, ale zpracovávám jí víceméně volně. Zajímají mě spíš různé tenze, animality, ale stále spíš na figurální rovině, nejsou to konkrétní příběhy. Ta krajina pro mě vždycky byla únikový prostor, když už mám lidských věcí dost, rád jdu do nějakého prostoru, kde je klid, můžete se tam pohybovat libovolně. Panuje tam v malbě větší míra svobody, když malujete jako radikální modernisté, Picasso nebo Filla, tak se musíte držet nějakých kanonických záležitostí, zatímco když namalujete kopec o trošku větší, nic se nestane.
Ve vystaveném cyklu Z popela jste maloval krajinu zničenou požárem v Českém Švýcarsku, máte ještě nějakou krajinu, která je vám blízká?
Když jsem byl malý, hodně času jsme trávili na Kokořínsku, v pískovcových skalách. Právě tam začíná úžasný kaňon s těmi pískovcovými útvary, který se táhne až k Českému Švýcarsku. I když tam jsou ty skály už trošku odlišné a mísí se tam různé typy hornin. Celý ten romantický kraj na sever od Prahy je pro mě taková jistota. Jinak než romanticky to číst nelze, ještě s tím kulturním zázemím, které tam všude je. Viděl jsem spoustu krásných krajin – v jižní Americe, na Islandu, pouště… Ale právě tohle je to, co s vámi souvisí, to, co si přivlastňujete a máte pocit, že to je vaše.
Mám to stejně. Byl jste v jižní Americe, jaký je tedy pro vás rozdíl ve vašem vnímání krajiny v Čechách a tam?
Cestování je skvělé v tom, že měníte světlo a tím pádem nalézáte úplně jiné barevné souvislosti na různých územích. Světlo v krajině je skutečně jiné u nás a v zámoří. Například nadmořská výška v horách v jižní Americe (3-4 tisíce m.n.m) dělá naprosto jiný dojem ze světa. Jste v podstatě v mracích. Z Pacifiku se tam vysráží mraky a vystoupají nahoru nad krajinu, vidět to je něco neskutečného. Podobně jsem to měl, když jsem v mládí poprvé navštívil Řecko. Moje nejoblíbenější kniha byly Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky a když jsem pak viděl Řecko naživo v roce 1986, dost to se mnou zamávalo. Ve chvíli, kdy jsme dostali tu ohromnou příležitost vyjet ven z Československa, měli jsme potřebu vidět úplně všechno – Athény, Delfy, Krétu, Mykény… Naprosto mě to fascinovalo. A tak se ve mně nějak usadila řeč mýtů. Stále si ale myslím, že je dobré si to, co v sobě máme, osvěžovat jinými situacemi a krajinami. Na druhou stranu se mi ale mnohokrát stalo, že jsem se zadíval do nějaké cizí krajiny a najednou se mi vybavilo to Kokořínsko. Nějaká zvláštní asociace, podobnost. Nejvíc mě na přírodě asi zajímá právě nebe, mraky a to, co se s nimi děje. Vyplatí se na takové procesy dlouho koukat a pozorovat, jsou to tajemství. Z naší perspektivy se zdá, že celá příroda nemá žádný řád, ale když sledujete vnitřní kompoziční zákony, zjistíte, že to nejsou jen nahodilosti, vše má svou logiku a tvar. Já se snažím si to v sobě nějak urovnat a dávat do pevnějších struktur a tvarů.
To je pravda, poznání krajiny v jižní Americe Vám muselo hodně rozšířit vnímání. Přemýšlím teď ale nad tím, že spálená krajina v Českém Švýcarsku je vlastně taky událost, zaznamenáváte tedy taky nějaký historický okamžik.
Ten cyklus beru taky jako dokumentaci určité události. Vnímám to jako očistný proces, který akorát probíhá v jiném časovém režimu, než je náš lidský život. V přírodě je to prostě úplně normální. Třeba na konci války tam byl také velký požár. Když byli odsouváni Němci, tak to tam od požáru ještě vyklízeli. Čas od času se to děje a vnímáte to jako událost. Současně pro mě to byla příležitost vidět ty skály tak, jak jsou vržené, bez lesů, kvůli kterým jsou normálně utopené. Takhle jsem mohl vidět tu časovou morfologii skal, které jsou už v úplně odlišném časovém rozmezí než život lesa nebo život náš.
Jak vnímáte to spojení člověka s přírodou?
Já pořád nedokážu spojit ten lidský příběh s krajinou, nenalézám klíč k tomu, jak to tematicky i formálně uchopit, aby to bylo organické. Přitom je to od renesance ta nejběžnější metoda výstavby obrazu – prostor, příroda, kus člověka. Vždycky jsme součástí přírodního světa, cyklu, zároveň celé 20. století nedělalo nic jiného, než aby se z toho vymklo. Lidé, kteří byli bezprostředně závislí na přírodě, neměli k přírodě romantický vztah, ale byli s ní spíše spojeni – rozuměli jejím energiím, cyklům. Tyhle cykly dneska třeba ve městě nejsou vůbec vidět, nevíte, jestli je zima nebo podzim.
Ve zpracování tohoto tématu se odrazila i Vaše volba média. Využíváte hodně olejomalbu, ale tady jste použil uhel. Proč?
Ano, použil jsem uhlovou kresbu. Je to pro mě něco mezi akvarelem a olejomalbou. Někdy to jde hned a někdy tu temnotu nasycuji v mnoha vrstvách, je to různé. Uhel je pro mě ale pořád bližší malbě, přestože je to kresebná technika, jakou třeba dělal Alén Diviš. Je to jen o volbě metody vyjádření. Uhel jsem použil taky třeba v cyklu o prezidentu Háchovi. V obou případech se pro mě jedná o hluboká a smutná témata a ten úhel tomu naprosto odpovídá. Přestože je to jen “černota”, tak je to úžasné médium, stačí si najít odpovídající papír a dokážete z toho vytěžit jemné nuance, a nakonec i zvláštní nebarevnou barevnost.
Rozhodně, k tomu tématu požáru se tohle médium hodí. Na závěr bych měla ještě otázku na dopad vašich obrazů. Snažíte se pomocí své práce lidem nabídnout nějaký nekonvenční pohled na věci, změnit perspektivu lidského pohledu, je to patrné třeba i ve vystavených dílech. Máte nějaké jedno konkrétní dílo nebo cyklus, které se Vám v souvislosti s tímhle přístupem vybaví?
Asi je to právě ten cyklus o prezidentu Háchovi. Čím víc jsem se o něm dozvídal, tím více na mě padal až archetypální smutek. Je to opravdu strašně nešťastný příběh, proto jsem cyklus nazval Ve špatný čas, na špatném místě. Něco se prostě úplně přesypalo. V generaci mých rodičů byl Hácha vnímán negativně, ale čím víc toho člověk ví, má časový odstup, tím více relativně to vidí. Zároveň je to ale pořád v konfliktu s vlastní osobní zkušeností, protože když jsem maloval Husáka, tak pro mě bylo nemožné si utvořit odstup. Je to pro mě člověk, který nám zkazil podstatnou část života a to je pro mě temná postava. Mám to tak dodnes, ne vždy ten časový odstup tedy funguje. Další generace to ale třeba tak vnímat nebude.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Z popela, která se v galerii konala od 29. 5. do 17. 7. 2024 a představila nejen oleje Tomáše Císařovského, ale zejména jeho uhlové kresby, které patří k těm několika málo, jež Tomáš Císařovský doposud vytvořil. Výstava se zároveň věnovala souladu média s obsahem. Uhlové kresby totiž reagují jak na krajinu z autorova dětství ztemnělého komunistickým režimem, tak i na nedávnou obměnu krajiny Českého Švýcarska způsobenou požárem.