Strážci – rozhovor s Lenkou Falušiovou

/ rozhovory, Doprovodné aktivity, Lenka Falušiová, přednášky, program, Vybrané aktivity umělců, Výstavy v Galerii / Napsal

K výstavě Strážci, novým kresbám Lenky Falušiové, uvádíme následující rozhovor. S vystavující umělkyní jsme hovořili o tom, čím je pro ni les, co v něm hledá a nalézá a jakým způsobem se „dívá“, respektive sní. V čem se pro ni odlišují Jeseníky, ze kterých pochází, od Posázaví, kde dnes tvoří i čím se kromě vlastní tvorby ještě zabývá… Rozhovor připravila Viktorie Rešlová.

  1. ČÁST PRVNÍ: LES

Svůj vztah k lesu vnímám jako něco, bez čeho bych nedokázala žít – jako důležitý orgán, bez kterého by tělo přestalo fungovat. Část sebe samé. V lese jsem se pohybovala prakticky od narození. Můj děda byl myslivec a jako malá jsem s ním ráda chodívala po lesích v okolí. Téma vyplynulo přirozeně. Tvořím to, co mě obklopuje a to, čím je můj život a kde se denně nacházím.

  1. ČÁST DRUHÁ: JESENÍKY A SÁZAVA

Kdesi jsem četla, že v blízkosti svatého je ticho. A tím bych asi specifikovala Jeseníky. Beru je jako chrám, který vyvolává pocit neznáma. Právě to neznámo, něco co nás převyšuje, vyžaduje samotu, aby člověk mohl naslouchat, co mu příroda chce sdělit a ukázat. V krajině Posázaví nejsou tolik hluboké lesy, ale za to zde člověk potkává zvířata na každém kroku. A tahle tématika setkávání se zvířaty se začala projevovat v mé tvorbě.

  1. ČÁST TŘETÍ: SETKÁNÍ

Po nespočetných setkáních se zvířaty, kdy přede mnou utíkala, jsem našla způsob, jak se k nim přiblížit, aniž by o mně věděla. Vysledovala jsem určitý čas, kdy místem procházejí, a tak přicházím o hodinu dříve a vyčkávám. Vždy přijdou a neví o mně. Občas mě zahlédnou. Když se nepohnu, tak jen pokračují beze strachu ve svém denním rytmu. Je nádherné je pozorovat takhle zblízka. Cítím se, jako bych byla součástí jejich stáda a chvilku s nimi žila. Jako bych se stala jimi a oni mnou. Nejkrásnější setkání jsou však ta náhodná. Třeba když v tišině lesa potkám bílou laň a propojíme se pohledem. To jsou pro mě ty nejdůležitější momenty prožívání.

  1. ČÁST ČTVRTÁ: NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITEK

Zážitků mám spoustu, tak popíšu jeden z nich. Vydala jsem se rychlou chůzí mlhovým lesem na vrcholek jedné hory. Zrychlila jsem při stoupání a když jsem byla na vrcholu, měla jsem zrychlený tep a dech natolik, že jsem viděla, jak se hory smršťují a rozpínají. Jakoby samy dýchaly. Byl to neuvěřitelný moment. O pár dní později jsem si vzpomněla na popis S. Grofa o holotropním dýchání. Třeba to byl právě ten moment nebo se mi v krajině jen vyzrcadlila nová vize…

  1. ČÁST PÁTÁ: LÉTO JE OBYČEJNÉ!

Tím, že kreslím obrazy po paměti, tak se úplně nesoustředím v tvorbě na roční období. Mám ale ráda atmosférickou krajinu – noční, mlhavou, za deště, osvětlenou lunou. V každém období je atmosféra trochu jiná. Právě, že mě vůbec neláká letní krajina ozářená sluncem s modrou oblohou, protože ve mně nevyvolává téměř žádné napětí. Přijde mi moc obyčejná a já se snažím pro inspiraci hledat ty neobyčejné momenty, které ve mně zanechají dlouhou emoční stopu.

  1. ČÁST ŠESTÁ: TAJEMSTVÍ MÍST

Místo na mě musí působit, vyvolávat ve mně emoce, které se pak snažím číst a rozklíčovat. Hraju si s jednotlivými momenty. V posledních obrazech se mi projevila vzpomínka na noční stromy ozářené úplňkem. Jeho světlo vyvolává až mystickou atmosféru a člověk jakoby se ocitl v úplně jiné krajině. Jakoby na chvíli prožíval sen ve snu. V lese archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem. Moje obrazy inspirované světlem a tmou také nejsou reálné. Světlo ani tma ve skutečnosti nikdy nedopadají na všechny větve. Snažím se s nimi spíše pracovat jako s mlhovou hmotou, která na objekty iluzivně dopadá a na chvíli je třeba pohltí. Jde mi o práci právě s tou nereálnou iluzí a ne o pouhé zaujetí pohledu na světlo nebo stíny v krajině. To je jen prvotní znak, kterého si lidské oko všímá, ale jde o to, co se skrývá pod ním. Mohli bychom rozebírat racionální úvahy o světle a tmě, které jsou popsány také v nespočetně filozofických knihách. O tom jak by bez tmy světlo neexistovalo a naopak. Já se zde zabývám svým pohledem. Tím jakým způsobem krajinu sama vidím a co mi předává. Sněním. Vzpomínám si na větu, kterou mi děda říkával jako malé: Nikdy nepřestaň snít.

  1. ČÁST SEDMÁ: ČERNÁ, BÍLÁ…A MODRÁ

Poslední dobou začínám pracovat s modrými tóny. Píšu si dlouhou dobu do deníku své sny a letošní rok poprvé zveřejňuji některé úryvky. Své sny si pamatuji v modrých tónech – tmavém indigu. Sny navazují na naše představy a vyplavují z podvědomí to, co člověk podprahově cítí, když bdí. Ta barva pro mě měla vždy symboliku něčeho nedotknutelného – nadsvěta, který nás přesahuje. A příroda nás bude vždy přesahovat. Nelze ji vnutit žádný řád. A tak beru i umění – má být nekontrolovatelné a vždy osobní. Tím se řídím. Nedokážu si představit, že bych přírodu vytvářela v reálných tónech – proč? Příroda svou živelností bude vždy nádhernější než realistický obraz. Proč do obrazu nevložit to, co tam vidím jen já… No a naopak u práce s černou tuší se snažím ukázat stromy jako hmotné objekty, ve kterých se ukrývá příběh. Hloubka, do které může člověk vstoupit, když se zbaví prvotního strachu. Je to jako s nočním lesem. Málokdo se nebojí vstoupit v noci do lesů. Nemyslím si, že je to kvůli strachu ze zvířat, ale právě kvůli těm stínům, které potká na každém kroku a které mohou vyvolat úplně jinou vizi reality.

  1. ČÁST OSMÁ: TEXT A PŘÍBĚH

.Prvotní deníkové úryvky jsem našla odvahu zveřejnit po dlouhodobé práci s několikametrovými formáty. Byly to pro mě rozhodující momenty, které mi proměnily myšlení, až jsem se rozhodla vystoupit z komfortní zóny. Mám potřebu ukázat víc do hloubky i to, co prožívám. Co v krajině potkávám a čeho si všímám. Odkud vlastně pramení má inspirace. Lidé pak sami chápou lépe, co vytvářím a už se nesetkávám jako v minulosti se soudem, že dělám jen realistické obrazy. A ty moje příběhy jsou zážitky se setkáváním se zvířaty, mé sny nebo vize, které se mi při procházkách promítají do prostoru. Ráda například pozoruji různé tvary vyvrácených kořenů. Z dálky mohou působit jako obrysy jiných bytostí. Můžeme v nich spatřit jeleny, jednorožce, divočáky nebo něco úplně smyšleného. Ve strukturách lze spatřit jakýkoliv přízrak. Přemýšlím nad tím, že vidění je jen způsob, jakým vlastní vědomí, vlastní nitro, jen sděluje své objevy povrchové mysli. A právě s těmito „objevy“ se snažím pracovat.

Rozhovor byl pořízen k výstavě Strážci, která se v galerii koná od 27. 11. do 30. 1. 2025 a představuje nejnovější tvorbu Lenky Falušiové — její nejnovější kresby, které se noří do tajemství lesní mystiky, mezi strážce v podobě tamních stromů. Výstava navazuje na Lenčinu nedávnou samostatnou reprezentaci v Pražském domě Bruselu.