K výstavě Až na úpatí mraků, záznamů z expedic Žofie Dubové, uvádíme následující rozhovor. S vystavující umělkyní jsme hovořili o tom, jak pro ni souvisí bytí venku, sport a umění; proč ji lákají místa, kde je těžké se adaptovat — velehory a oceán; i co pro ni znamená obraz a jak jej vůbec vytváří… Rozhovor připravila Viktorie Rešlová.
Věnuješ se hodně sportu – lezení, skialpinismus, trailový běh, jízda na horském kole, jízda na koni, jízda na kajaku, pěší turistika… Spojení sportu a umění by pro mnohé lidi mohlo působit dost kontrastně. Jak ho vnímáš ty?
Prostředí sportu je pro mě hodně inspirativní a je to pro mě jakýsi podklad pro malby a kresby. Je to velmi symbiotický vztah, protože se do toho nenutím a chodím do přírody ráda, naplňuje mě to. Nekladu si žádnou podmínku, když z toho nic nebude, tak to vůbec nevadí. Stačí mi to tak, jak to je. Pokud se stane něco, co mě zaujme, pak to třeba zpracuji, ale není to nic vynuceného. To je pro mě ten nejlepší způsob sbírání nápadů, protože když jsem jen v ateliéru, po nějakém čase mi to přestává stačit, přemýšlím, kam bych zase šla. A naopak, když jsem v přírodě, tak se hrozně těším do ateliéru, protože mám spoustu nápadů. Osciluju mezi jedním a druhým, a to je pro mě ideální vyvážení. Myslím, že mezi sportem a uměním je spojení. Vybírám si sporty, které jsou určitým způsobem napojené na krajinu a bez toho by to nebylo ono. Do života se dá ze sportu přenést hrozně moc – cílevědomost, naučit se hrát fér a prohrávat, to se hodí úplně vždy.
To se možná hodí i v tvorbě, naučit se přijmout, že něco nejde, ne?
Určitě ano, jen já to mám nastavené tak, že se snažím dosáhnout maxima, ne úplně lehce se vzdávám. Zároveň vnímám posun v mém přístupu k dosažení cíle – bývala jsem hodně soutěživá, a to se mi tak nějak odplavilo věkem, nepotřebuju všude být první a vyjít co nejvýš. Není to nic agresivního, vnímám to vše víc komplexně, udržuju balanc.
Je pro tebe malba způsob, jakým všechny zážitky a emoce dostat ven?
Nevím, jestli je to úplně potřeba. Vnímám to spíš jako kombinaci svobodné volby a racionální úvahy. Dělám to proto, že mě to baví a zároveň si myslím, že to má smysl. Asi se snažím i zachytit nějaké věci, které se velmi těžko formulují verbálně. Je to sice něco, co mě naplňuje, ale taky je to práce a v ní spoustu disciplíny. A to je možná spojené i s tím sportem. Lidé si často myslí, že umělci jsou volnomyšlenkáři, ale realita řemesla je zakotvená v disciplíně a organizaci svého času. Je velmi lehké sklouznout k tomu, že se vám dnes nic nechce, protože máte vlastně pořád volno. Pocit zodpovědnosti, který mám ze sportu mi pomáhá udržovat pracovní režim, je třeba pracovat. Je to sice něco, co mě naplňuje, ale pořád je to pro mě práce, do které je pořád třeba se trošku nutit, není to tak romantické, jak to může vypadat. Je toho spoustu, co je potřeba vědět o teorii obrazu, není to vše jen o krajině. Může se zdát, že námět je pro mě jednoduchý, že vychází z toho, co žiji, ale je to právě to rozmýšlení, jak všechno zobrazit, co to znamená pro obraz, malbu, jak můžu posouvat hranice obrazu.
Takže je to i o nějakém plánování?
Plánování, ale zároveň i nějaká všímavost. V mojí tvorbě jsou stále přítomné způsoby, kterými se snažím posouvat vpřed v malbě, není to stále stejné. Najdu si třeba nějaký princip, který znovu po čase použiji, ale nechci zůstat v tom, že si řeknu: „Aha, tak toto funguje a toto budu variovat navěky“. To by mi nestačilo, v tomto je to nějaké takové nutkání se dostat co nejdál. A pak se může stát, že udělám chybu, je to horší, než jsem zamýšlela, ale právě to je důležité, snažit se jít vpřed.
Hodně velká část tvých obrazů je inspirovaná horami. Má pro tebe hora výsostní postavení? Proč?
Asi je to něco, co mám v sobě. Nějaké napojení na to prostředí, krajinu, na něco, co nás přesahuje. To je to, co mě na těch trochu extrémnějších prostředích přitahuje. Pravidla hry určuje příroda a my se musíme přizpůsobit, není tam všemoc člověka. „Keď sa tomu nepodrobíš, tak zomrieš.“ Možná je to i o nějakém vnitřním pocitu svobody. Osobně tenhle pocit pociťuji nejvíce v horách, asi právě díky sportům, které dělám, ale zároveň je v tom i vizualita, která mě přitahuje, hlavně co se týče proměn a redukce barev. Současně další místo, do kterého se stále vracím, je oceán. V něm je podobná hloubka, jakou mají hory, je třeba s pokorou pochopit systém, jak funguje.
Moře, oceán a hory. To zní taky jako protiklad, ne?
Myslím, že mají hrozně moc společných jmenovatelů. Já ještě trochu jinak vnímám moře a oceán, v našem jazyce je to stejné, ale oceán je o mnoho hrozivější. Společným jmenovatelem pro oceán a hory je pro mě právě nějaká síla, která nás přesahuje. Jedno z témat, které mě vždy hrozně zajímalo, ačkoliv ho mám prožité velmi minimálně, je, proč lidé chodí do vysokých hor, když to prostředí je tak nebezpečné. Co je na tom tak lákavé, že hory navštěvujeme a vydáváme se na hranice se smrtí a do hry dáváme všanc to nejvíc, co máme – vlastní život. Co je to za to lákadlo, že je někdo ochotný obětovat všecko? A jak se pak v tomto prostředí pohybovat, abychom stáli na hraně, ale zároveň to přežili?
Je to asi něco, co nikdo nedokáže pojmenovat. A některé z nás to prostě nemine.
Ano, je to zvláštní. Mě velmi zaujal jeden dokument o dětech, kterým rodiče (ženy i muži) zemřeli při výstupu na K2. Už to je vlastně zvláštní, že takovou výpravu podnikáme, když máme tak obrovský závazek, jako jsou děti. Jak velká ta síla musí být, že riskujeme, že na světě necháme vlastní děti samotné. Nejzajímavější na tom všem je, že 50 % z těch dětí se později stalo horolezci. Je to něco tak naplňujícího, že jsme ochotni podstoupit to riziko. To všechno není jen o hoře jako takové, není to o touze něco pokořit.
Jaký je tedy pro tebe rozdíl ve vnímání oceánu oproti horám? A pak mezi mořem a oceánem?
Na jednu stranu mě vždycky zajímaly i lodě a jachting, což je jistým způsobem napojení na vítr a vodu. Podobně jako v horách se lidé často naučí předvídat situace a počasí, tak i ve vztahu s vodou fungují určité zkušenosti, které když máš, tak se dokážeš pohybovat v tom prostředí. Poznávání vody jsem se také věnovala, surfingu a podobně, ale moje znalost hor je o mnoho vyšší. Často mám ale pořád kolem sebe lidi, kteří hory znají ještě lépe než já. No a co se týče oceánu, nejvíc zkušeností mám z Portugalska. Byla to i moje první zkušenost, předtím jsem byla jen na Jadranu. Myslela jsem si, že to bude jako dovolená, koupání, slunění… Ale kromě toho, že teplota oceánu je o mnoho nižší, tak mě překvapilo, jak mohutná jeho síla je. To se nedá popsat, je to jak v pračce, když tě to semele.
Říkala jsi, že chodíte do hor společně. Nepotřebuješ pro vnímání krajiny být někdy sama? Podívat se na krajinu v klidu a soustředit se? A jak to máš s focením a tvorbou z fotky?
Rozhodně potřebuju někdy větší klid, ale tak dá se na chvíli odpojit, odejít. V nějakém běžném prostředí se můžu na chvíli vzdálit. Co se týče fotek, dělám je často. Ale jsou už často cílené, fotím konkrétní struktury a podobně. Postupně ale cítím, že mě to focení trošku omezuje. Potřeba toho zachycení a sběru materiálu je někdy možná zbytečná. Někdy si to prostě odpustím, když je velká zima, nebo potřebuju, aby mi vydržela baterie v telefonu a tak.
Takže když maluješ, maluješ zpaměti nebo dle fotky? Popřípadě jak moc doslovně? Mícháš zážitky napříč výlety?
Různě. Nemám jeden recept, závisí to na tématu. Úplně mě nebaví mít plán a dělat to jako řemeslo, přemalovat přesně fotografii. Umím to udělat, ale nudí mě to. V procesu toho malování se nachází část živé strategie, hodně pracuji s vodou a litými barvami. Například proces sušení je součástí malby, je to samovolná síla, živost procesu, která probíhá nezávisle na mojí vůli, nevím, jak to dopadne. Pak rozmýšlím, jestli ještě něco přidat a tak. Snažím se propojovat něco hlubšího z toho zážitku do té malby, a tak formulovat to správné vyjádření. Ale ano, často si pomáhám fotografiemi. Zároveň mám velmi dobrou paměť, několik měsíců po nějaké cestě se dokážu zpětně vrátit krok po kroku a jít prostorem. Když se soustředím a chci, do velké míry se dovedu dostat na to místo.
Takže to není o nějakém konkrétním místě, ale spíš o tom, co se ty snažíš předat.
Ano, většinou jsou to nějaká univerzálnější témata. Takhle se vracím například ke zbytkům sněhu, které mě už dlouho fascinují. Je to na jednu stranu vizuálně strašně zajímavé, jak z dálky v krajině svítí něco bílého a na druhou stranu je to odkaz na tu zimu a na to, co to bylo, je to možná sníh, který nikdy nebyl roztátý. Těžko se to popisuje.
Nene, já to chápu. Máš nějaké místo, na které se pořád vracíš?
S tím dost bojuji. Jasně, do Tater a Alp chodíme často, protože jsou blízko. Pak jsou destinace, kam bych chtěla, kdybych měla neomezený čas a prostředky. A pak taky místa, kam bych se třeba i vrátila, jenže já mám takovou vlastnost, že bych nejraději byla úplně všude a cestovala po celém světě. To ale tak úplně nejde, protože mám pořád nějaké povinnosti.
Jasně, prostě miluješ cestování a poznávání. Nějaké tvoje obrazy jsou z Annapurny. Je pravda, že v takto vysokých horách je jiné světlo a jiný pocit z mraků, než tady u nás? Je podle tebe důležité cestování i pro malbu obecně? Kvůli objevování jiného pohledu a jiného světla?
To je celkem přesné pojmenování. Byla to první osmitisícovka, kterou jsem viděla naživo a bylo to naprosto úchvatné. Ta potřeba to zažít je pro mě klíčová. To světlo a krajina jsou tam úplně odlišné.
Co se týče barev, kombinuješ je dle sebe nebo napodobuješ barvy dle skutečnosti?
Zážitek a rozmýšlení je pro mě jedna věc a malování je věc druhá. Nejde mi o realistické zobrazení něčeho, takže co se týká barev, tak ty používám kvůli obrazu, a ne kvůli reprodukci. Když jsem v ateliéru, tak se více koncentruji na malbu jako takovou a pracuji s tím vědomím, že vytvářím obraz, a ne reprodukci. Je to spíš o nějaké komplexnosti. Třeba v roce 2015 jsem byla na stáži v Arizoně, v prostředí, které je úplně jiné než to naše. Je to Sonorská poušť. Všechno bylo úplně odlišné, rostliny, pachy, vůně. Byla jsem tou krajinou úplně fascinovaná, snažila jsem se ji porovnávat s tím, co znám. V našem prostředí se nikdy neztratím a s touto zkušeností jsem tam chodila. Jasně, že jsem se ztratila. Tu citlivost vůči detailům v krajině jsem totiž měla minimální. Například všechny rostliny, které tam jsou, mají hrozně malé lístky a trny. Přemýšlela jsem pak, jak tento fakt můžu přenést do svojí tvorby a vymyslela jsem, že udělám velkou barevnou skvrnu a do té jsem pak kreslila fixou nebo vyšívala. Přestože to bylo abstraktní, tak ten systém byl odpozorovaný z krajiny. Vycházím z nějakého pozorování, ale není to realistické, je to spíš systém zaznamenávání, který si určuji já sama. Další zajímavý zážitek mám z Himalájí. Je to krajina, která se nedá představit. Všechno, co se týče kultury, je tam hrozně barevné – modlitebny, vlaječky, oblečení, ale krajina samotná taková není. S tím jsem se pak v obrazech snažila pracovat, možná někde na okrajích, nějakým způsobem to vychází z konkrétních zážitků nebo z kultury, která tam je. Pořád to ale není realistický přepis.
Zmiňovala jsi poznámky a výšivky na okraji tvých obrazů. Jak jsi na to přišla? Jedná se o nějaký návod pro diváka, jak na obraz nahlížet? Nebo si prostě jen měla potřebu tam něco dopsat?
Všechno vychází z geneze mojí tvorby. Právě když jsem byla poprvé v Arizoně, tak jsem dala obraz dolů z rámu a zalíbil se mi prostor toho okraje, tak jsem se rozhodla že ten obraz nenapnu a okraj nějakým způsobem použiju. Zdálo se mi, že je to prostor dobrý na přidání něčeho k té malbě. A tak jsem začala zkoumat možnosti využití tohoto prostoru. Když jsem se vrátila na Slovensko, začala jsem s tím pracovat cíleně, uvažovat nad vztahem velikosti napínacího rámu a velikostí plátna. Vychází to přirozeně z toho, jak vzniká obraz. Už v procesu napínání plátna mám tři věci, se kterými můžu pracovat – velikost napínacího rámu, který si dělám sama, napnutí plátna na určité místo a s tím spojené vytvoření kompozice (kde bude rám a kde bude ohraničený obraz). Variuji velikost rámu a velikost napínacího plátna. Tento prostor, který mi vznikl, jsem začala zpracovávat různým způsobem. Na zahnutých stranách malby se suší barva samovolným procesem – stéká po bocích nebo za obraz a vytváří tam obrazce. Vizuálně se mi tyto obrazce hrozně líbí a zároveň je vnímám jako součást malby, jen s jinou vnitřní strukturou. Pak jsem ten prostor začala vnímat jako místo, kam můžu něco domalovat nebo dokreslit. Včetně doplnění textového. To ale není žádný návod, spíš se snažím hovořit o nějaké esenci. Všechny tyto tři roviny nějakým způsobem obměňuji a rozšiřuji. Obraz je vytvořený ze všech těchto věcí, je to pro mě komplexní pojetí obrazu, to, co se snažím pojmenovat. A hlavně, proces vytváření obrazu je pro mě velmi inspirativní a důležitý. Začala jsem kombinovat i větší množství napínacích rámů, vždyť přece může být víc rámů v rámci jednoho obrazu. Dodává mi to jiné možnosti a svobodu. Snažím se tvorbu obrazu posouvat dál. Objevuji nové materiály a netypická spojení. Je v tom všem přítomná haptika a důraz na materiál a já přece jen pracuji rukama a kontakt s materiálem je pro mě důležitý. To rozmýšlení, co je ZA tím obrazem, se možná děje už v té krajině, v tom pohybu. Když jsem v ateliéru, tak je to pro mě čistě fyzická práce, digitální grafické návrhy nejsou pro mě.
Takže souvisí způsob zpracování materiálu i s tím, co zobrazuješ?
Například když jsem dělala obraz spojený s oceánem a vlnami, rozhodla jsem se, že papír ohnu ve středu a že to bude horizont. Že ta barva bude stékat do středu, v rámci toho sušení se tedy začne sedimentovat barva. Je to věc, která je čistě záležitostí materiálu, ale zároveň i horizont je takový ohnutý a proměnlivý. Když jsem to chtěla přenést do malby, tak jsem si udělala dva nezávislé rámy a napínala jsem to plátno tak, že tam byl nějaký ohyb. Plátno samo o sobě má nějaký princip a ten nezakryješ. Nejde mi o žádnou iluzi, ale o princip samotný, o upřímnost.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Až na úpatí mraků, která se v galerii koná od 17. 9. do 31. 10. 2024 a představuje nejnovější tvorbu Žofie Dubové včetně malby, kresby nebo práce s textem. Výstava s sebou nese odkazy na autorčiny dřívější tvůrčí série — jakési „zápisky“ z cest do Himalájí či na Island a zároveň představuje téma nové — dialog oblak a hor. Celkově výstava pojedná o (horské) krajině a zavádí člověka do míst meteorologických jevů, kde je sice těžké se adaptovat, ale odměnou jsou pak scenérie, v nichž se „rodí“ atmosféra i pocit bezbřehé svobody.