K výstavě Vyhlídka na Suché skály uvádíme následující rozhovor, který s Alenou Vršanskou připravil Jan Čejka.
Mohla bys na začátek stručně představit současnou výstavu?
Ve výstavě Vyhlídka na Suché skály jde o soubor kreseb, které jsem vytvořila během posledního roku. Hlavním tématem jsou hory, skály, jejich tvar a povrch. Tyto kresby jsou svým způsobem záznamem, a především popisem místa. V tomhle případě pochází inspirace z Českého ráje a italských Dolomit.
Co sis z těchto míst do galerie přenesla?
Většinou se vybraný kus krajiny snažím obsáhnout celý. Vždy je tedy pro mě důležité, abych na místě skutečně byla a mohla si jeho strukturu osahat, okoukat, nafotit, prochodit a naskicovat. Tento zážitek je pro mě primární.
Kam se tedy vypravuješ nejčastěji a jak takové putování vypadá?
Pravděpodobně proto, že pocházím z placatých Pardubic, jsem vždy ráda vyrážela do hor. Nemusím nutně lézt nahoru, avšak zajímají mě struktury země. Pohled na štíty a úbočí jsou pro mě často zajímavější, než daleké pohledy na horizont. Také ve vyšších nadmořských výškách je díky menšímu porostu více čitelný geologický povrch. Jsem ráda za každé hory, do kterých se dostanu, ať to jsou Dolomity, Tatry nebo irské kopce. Moje současné cestování je zároveň rozhodně kolektivní záležitostí. Cestuji s rodinou. Ale do sběru inspirace nebo focení se mi už nikdo neplete. To je čistě na mně.
Výstavou tedy navazuješ na svou dřívější tvorbu. Jak přesně?
Tématem krajiny, technikou a trochu i prací s koláží. Už dříve jsem se skládáním různých pohledů z jedné oblasti snažila postihnout prostor daného místa, a při monumentálním měřítku divákovi předat něco z toho, jaké to je být přímo tam. Celkový obraz pak skládám trochu jako mozaiku, kdy i velká hora může nakonec fungovat jako detail zapracovaný do nového tvaru. Nyní se snažím více pracovat s vrstvením folií a kombinací tuše s jinými kresebnými technikami. Poslední dobou navíc dost fotím.
Na focení jsem se chtěl zeptat. Je dnes důležitou součástí tvé tvorby?
Dříve pro mě byla stěžejní i skica, ale protože fotografie využívám i při finální kresbě, ráda si vytvářím jakousi vlastní knihovnu fotografií, ze kterých pak mohu v ateliéru vycházet. Za fotografku se ale určitě nepovažuji. Fotografie mi slouží primárně pro zaznamenání místa, pro moje zapamatovávání. Někdy je ale využiji i dál, např. jako pozadí pod folii. Na výstavě je však přece jen několik věcí, které prezentuji čistě jako fotografie, a to proto, že jde o termotisky z dětského fotoaparátu. Výtvarná stylizace těchto fotografií, která vychází z technologie přístroje, je poněkud nevyzpytatelná, ale líbí se mi, že nějakým hravým odlehčeným způsobem funguje v souvislosti s mými kresbami.
Jakým způsobem?
I tady jde o sběr dat a vytváření sérií. Fotografie upravuji hlavně ořezáváním, přetáčením nebo překrýváním. Ale to, co je ve fotografii obsaženo, se už snažím neměnit. Nasbírané fotografie pak skládám různě k sobě, stříhám otáčím je. Pracuji s přímo vytisklými fotografiemi nebo i ve Photoshopu. Tento postup mi umožňuje vytvářet nové krajiny, které už dané místo nemusí ani připomínat, byť v nich ta autentická zkušenost je stále zachovaná. Nejčastěji kombinuji různé pohledy na jedno místo. Tato koláž mi pak slouží jako jakási matrice, se kterou následně pracuji v kresbě. Ty vystavené fotografie z dětského fotoaparátu jsem pak také takto zpracovala do kreseb, na výstavě jsou ale zároveň vystavené i ve své původní podobě coby prvotní zdroj.
Kdy přesně jsi začala s tou kresbou na folii?
Hodně lidí se mě na tuto techniku ptá. Asi není na první pohled patrné, že se jedná o tuš na folii. Každopádně k folii jsem se dostala, když jsem pracovala se sítotiskem. Používá se k přenosu motivu na síto. Mně se ale s folií pracovalo tak dobře, že jsem si ji zvolila jako finální materiál pro kresbu.
A v čem spatřuješ výhody té práce s folií?
Zprvu jsem transparentnost folie řešila až při instalaci. Kresbu zejména ovlivňuje různý odstup od stěny, barva podkladu nebo podsvícení. Postupem času jsem s tím však začala pracovat při samotné tvorbě, a tak kromě vrstvení fólií přes sebe je podkládám třeba tou fotografií či další kresbou nebo papíry různých barevných odstínů. Jsem pak ráda, když díla přimějí diváka ke zkoumání a pozorování kresby jak z blízka, tak z dálky. Lze pak zachycenou krajinu ideálně číst jak v celku, tak v detailu.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Vyhlídka na Suché skály, která se v galerii koná od 6. 8. do 2. 10. 2025 a představuje v Praze po několika letech autorku Alenu Vršanskou. Výstava je jejím debutem pod novým příjmením (dříve Alena Kožená) i návratem na uměleckou scénu po několikaleté mateřské, přičemž navazuje na její předchozí díla s horskou tematikou. Koncipována je do prostředí Českého ráje a Dolomit, přičemž napříč galerií diváka provází pomyslná autorčina stezka v podobě fotografií z jejích cest. Některé jsou následně dokonce použity i v jejích konečných kresbách. Výstava rovněž ukazuje nejrůznější tvůrčí využití transparentní folie a ukazuje tak možné další cesty umělkyně. Zároveň se výstava zabývá povrchem, což ji propojuje s dalšími v galerii naplánovanými projekty. Zaznamenává povrch nejen běžným pozorováním, ale následně jej přetváří i do koláží a map s ohledem na charakter tamního prostředí. S tím souvisí např. téma overtourismu i proměňování krajiny jejím navštěvováním.