K výstavě poVrch uvádíme následující rozhovor, který s Rastislavem Podobou připravil Jan Čejka a zpracovala Viktorie Rešlová.
Čím a kde započal tvůj vztah ke krajině?
Mým dětstvím ve vesnici. Paměť tvoří obrazy – to znamená vzpomínky všude kolem zahrady, pole, alejí, hájů a lesů, většinou v prudkém letním slunci. Částečně jsem se této atmosféry dotkl i v sérii obrazů vystavených na nedávné výstavě SOIL v Station Gallery v Bratislavě v prosinci 2024.
Jak v krajině nebo s krajinou trávíš čas?
Jako její součást, a to poměrně často a převážně sám. Bez ohledu na to, jak se v ní pohybuji, pěšky nebo na kole.
Jakých proměn si nejvíce všímáš ve svém okolí?
Nejvýrazněji vždy vnímám proměny ročních období, konec zimy, tání sněhů, dynamické jarní rozpuky, výbuch zelených škál, podzimní difuze forem, samotný cyklický jazyk přírody. Do kontrastu s tím přichází stopa kulturních zásahů, stavební ruch, vytěžené stráně, textury holosečí – předzvěst následků.
Je pro Tebe zajímavá jen horská krajina? Nebo obracíš svoji pozornost i k jiné, třeba k městské?
Teď to vyplývá z míst, kde se zdržuji nejčastěji, to znamená pohoří v okolí Banské Bystrice, zejména Nízké Tatry. Obrazy urbanismu – konkrétně ty s parcelami a novou zástavbou – tím jsem se zabýval v malbách v letech 2006–2015, ale jiným způsobem, než to dělám dnes. Do aktuálního mapování větších úseků krajiny přibyly zdroje další. Nové optiky, z nichž vycházím a ty určují analytičtější pohled jednak na obsah zobrazovaného motivu, ale zejména na povahu zobrazování samotného.
Jak tedy vnímáš vztah krajiny a člověka?
Primárně jako kulturně určený a potom jako osobně vytvářený. První je problematický a druhý je domácí úkol na celý život. Přinášejí do umění nekonečně témat. Je to opravdu široká problematika, zejména ve slovenském prostředí a v postkomunistických zemích, kde se na krajinu stále nahlíží z hlediska profitu a celospolečenská klimatická odpovědnost se jeví jako nepřípustná.
Pokud se ale zaměřím především na okolí a osobní kontakt s okolní krajinou, vždy z toho vyvstává rozpor mezi individuálním bezprostředním vjemem přírody a kulturní – civilizační stopou v krajině – konkrétně zemědělstvím, lesním hospodářstvím, urbanismem atd.
Proč se vyjadřuješ právě malbou?
Zřejmě proto, že v paměti zůstává obraz a následně se vytváří představa. Pokud je dost naléhavá, nejrychlejší cesta k její formulaci je kresba, malba – zhmotnění.
Co je Ti ve tvorbě inspirací?
Záblesk vědomí, vjem, vzpomínka, představa.
Můžeš popsat, jaké typy záznamů ve své tvorbě zpracováváš?
Jsou to běžné, vlastní i převzaté fotografie, převážně časosběrné a různé dostupné vizualizace a monitoringy údajů o terénu či satelitní snímky. Přinášejí do jazyka malby různorodé vlastnosti a kvality. Obecně se rejstřík jazyka malby obohacuje kvalitami digitálního obrazu, podobně jako tomu bylo od vzniku fotografie, ale i dalších technických reprodukčních médií, například ofsetu nebo sítotisku.
Je pro tvoje obrazy fyzický zážitek s krajinou stejně důležitý jako zpracovávání např. satelitních snímků?
Ano, přičemž oba způsoby rozvíjejí dvě odlišné cesty k obrazu. Pozice chodce v krajině pracuje s lidským měřítkem a dává možnost vnímat krajinu ve smyslu kontaktního plenéru. Čerpání z digitálních dat měřítko přirozeně mění, dochází k výraznému odstupu od okolí, vyniká celková textura krajiny a co bylo mimetické, je abstraktní. Tento poměr měřítek není v obrazech záměrně okamžitě čitelný, zajímá mě totiž moment, kdy se divák v obraze zorientuje, podobně jako při čtení map. Z tohoto hlediska lze ve většině obrazů z ortofotomap určit lokaci, polohu pozorovatele a světové strany.
Jak bys popsal svoji práci s texturou malby?
Samotná olejová barva vybízí k využití jejích různých kvalit a k hledání poměru hmoty vůči zobrazovanému. Myslím, že olej v tomto smyslu nabízí nejvíce technologickou variabilitu. Jevy hmotné versus prchavé a také zajímavý fenomén materiálové záměny. Malba ve své podstatě zahrnuje i haptický, sochařský rozměr. Pracovat s materiálností malby je možnost, jak se přiblížit její úplnosti, různorodosti, univerzálnosti jejího jazyka.
Ve vztahu ke svým obrazům hovoříš o dystopii, vnímáš je i pozitivně?
Reflexe krajiny mě zajímá v celé škále jejího rozpětí, od reálného vjemu, existenciálně, až po možnosti fikce a projekce krajiny do tušení jejího apokalyptického stádia. Některé obrazy v náznaku ukazují tuto předtuchu. V pozitivním smyslu je možné vnímat nekonečnost přírodních cyklů nezávislých na civilizačních nebo kulturních zánicích.
Jak moc svoji tvorbu vnímáš jako politicky angažovanou?
Záleží na interpretaci, tvorba se nevyhne politickému kontextu, ale v mém případě se kritický podtext vztahuje ke konkrétním cyklům prací. Myslím, že angažované umění musí, má-li být účinné, ve své podstatě přerůst v aktivismus. To, čím se zabývám já, zůstává stále obrazem, který zrcadlí.
K jakým současným umělcům či umělcům z historie se odkazuješ?
Asi si netroufám uvádět konkrétní jména. Na sociálních sítích však sleduji řadu zajímavých umělců a paralelních tendencí. Pozoruji nárůst zájmu o reflexi krajiny, i v českém prostředí, byť si myslím, že zde tento zájem nikdy doopravdy neustal. Vždy tu byla výrazná kontinuita v tradici a v návaznosti individuálních i skupinových malířských programů. Znovu se chodí malovat do plenéru. Plenér je teď aktuální, v mnoha případech osobitý a nový. Částečně tyto tendence pronikají i do slovenského prostředí v mladé generaci, a samozřejmě toto malířské podhoubí vzniká i mimo tento kontext. V souvislosti s již zmíněnou materiálností malby se ale rád vracím k Jeanu Dubuffetovi a jeho formulacím. Je stále živý a podnětný.
Jsi docentem a vedeš ateliér na Akademii v Banské Bystrici, co Ti dává tvoje akademická dráha?
Dává mi hlavně kontakt s lidmi, s dynamickým prostředím. To, čemu se možná umělci na volné noze na Slovensku v takové míře nedostane. Tento kontakt však bývá nezřídka přesycený a je nutné jej zpětně kompenzovat uzavřením se ve svém ateliéru.
Jak bys definoval otevřený ateliér?
Otevřený ateliér malby, který vedu od roku 2014, svým názvem poukazuje na moje absolvování ateliéru Rudolfa Sikory na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Je otevřený experimentování, hledání, pluralitě a názvem poukazuje na otevřené pole malby jako na prostor nekonečného a univerzálního jazyka.
Vykračuješ malbou někdy do jiných médií? Anebo ven z ateliéru?
Částečně a příležitostně do grafiky, častěji do kresby, kresbo-malby tuší. Přímo v plenéru pracuji zřídka, ale stále to mám před sebou jako výzvu.
Je nějaký směr, kterým by ses rád teď ubíral a lze to vůbec při rychlosti změn ve světě plánovat?
To zatím jen matně tuším a v této fázi je nutné to nezveřejňovat. Svět je turbulentní, mám pocit, že se vše kolem každodenně dynamizuje. Kdybych jako malíř měl ambice, byť jen něco z tohoto dění reportážně dokumentovat, asi bych štětce odložil definitivně. Panuje informační přetlak a i na půdě Otevřeného ateliéru malby mě zajímá, jak se s tímto dá naložit, jak se dá vymezit a tvořit, jak se dá neztratit. Je to pro aktuální generaci studentů náročný úkol.
Je nějaký projekt, který máš tzv. v šuplíku a rád bys ho v budoucnu realizoval?
Rád bych někdy v budoucnu viděl celou svou tvorbu pohromadě v dostatečně velkých prostorách, přičemž by nemusely být výhradně galerijní. Co se týká malby, mám jen neskromné přání, a to aby každý jeden budoucí obraz fungoval, žil.
Rozhovor byl pořízen k výstavě poVrch, která se v galerii konala od 29. 4. do 4. 6. 2026 a představila vstupní inspirace pro tvorbu Rastislava Podoby. Výstava se proto soustředila především na malý formát, který autor dělá jen vzácně, a o to méně jej ještě vystavuje. Kromě všem dobře známých obrazů ze satelitních snímků výstava obsahovala především průhledy do krajiny, čímž podtrhovala osobní prožitou (až plenéristickou) zkušenost, kterou Rastislav Podoba s krajinou má. Instalace byla pojata jako horizontála s překryvy, podporující vrstvení malby i samotné krajiny, což autora toliko charakterizuje. Vybrali jsme k vystavení přednostně obrazy s tematikou lesa, přičemž skrze ně jsme dali prostor nejen romantizujícím scenériím, ale i k zachycení a imitacím přírodních procesů či ke kritice politických nezodpovědných aktivit v chráněných územích. Vybraná díla se vztahovala k Banské Bystrici a okolí, nicméně jejich charakter a téma lze vztáhnout na celý středoevropský region. V neposlední řadě představení Rastislava Podoby v Jan Čejka Gallery mělo za cíl uvést samotného umělce více českému publiku, jelikož tento autor se silným odkazem u slovenské mladé malířské generace a s výrazným zastoupením ve slovenských státních sbírkách není u nás prozatím doposud natolik objevený.