K výstavě Matérie uvádíme následující rozhovor, který s Petrou Malinovou připravil Jan Čejka.
Jak bys představila výstavu Matérie?
Jsem hledající, „jdoucí“ a tvorbu vnímám jako příležitost i dar zrcadlit se v linii její cesty. Výstava Matérie je souhrn prací, které představují současné směřování. Ať jde o první pokusy práce s jílem z roku 2017, o kresebné záznamy v krajině nebo současné malé i větší formáty obrazů s reliéfní strukturou vystavěnou z jílu a rostlin. Jíl, rostliny, pigment jsou média, která jsou jak nosným prvkem obrazů, tak formou sdělení.
Co tě před devíti lety přivedlo k vytváření obrazů z rostlin a jílu? Jaký byl tvůj způsob tvorby předtím?
Roky jsem se věnovala malbě olejem, po narození dětí akrylem. Zpočátku převažovaly pestrobarevné figurální motivy se skrytou symbolikou, postupně však vítězila monochromní krajina. Touha nanášet pastózní vrstvy byla stále nutkavější a malba akrylem mi přišla prázdná a efektní. Měla jsem potřebu změnit médium. Láska k práci s půdou, pěstování zeleniny a rostlin obecně, celý ten cyklus sounáležitosti s přírodou, spolubytí s krajinou a shody okolností mě přivedly k nápadu vyzkoušet alternativní médium – jíl. Jíl, kterého mám k dispozici neomezeně. Pocit svobody, částečné nezávislosti na systému, hlubší ponor do smyslu tvorby a hlavně možnost pracovat ve vysokém reliéfu…. Uchopit hmotu, dotýkat se, modelovat, vrstvit, projevovat se tělesněji, vášnivěji, přímočařeji. Vše sedělo. Nemluvě o naplnění z možnosti vyjadřovat se „tělem“ Země. Velikým benefitem je pak proměnlivost obrazu.
Jaká jsou hlavní témata, které napříč svou tvorbou sleduješ? Projevuje se to nějak v názvech obrazů?
Témata vycházejí z nahlížení na sdílenou realitu, ať je to krajina, rostlinné, lidské, či jiné společenství, vztahy, vnitřní směřování v rámci jedince i celku. Jde mi také o zaznamenání zdánlivě skrytého, opomíjeného, a zároveň předávání nějaké hodnoty. Je pro mne důležité, jak se divák cítí v přítomnosti mé tvorby. Názvy obrazů rezonují s tím, co do nich vkládám, co od nich očekávám.
Jak přesně s hlínou pracuješ? Čím to, že ti hlína i rostliny na plátně tak dobře drží?
Jíl nanáším ručně na jutové plátno, které má hrubou strukturu, díky tomu jílová hmota na podkladu dobře ulpívá. Pro trvanlivost do jílové hmoty přidávám akrylátovou disperzi. Tou také zpevňuji rostlinný materiál, který mi pomáhá vytvářet reliéfní struktury, nebo je pouhým symbolickým elementem.
Pracuješ vždy jen v ateliéru, nebo i v plenéru?
V plenéru se věnuji kresebným záznamům. Sbírám tvary, struktury, pocity, lásku… Oblaky, těla krajiny, rostlin, stromů i skryté, co vnímám „za hmotou“. V ateliéru pak z těchto záznamů vycházím a přenáším je do obrazů. Skrze tvůrčí proces pak sleduji další rozměry sdělení.
Je součástí tvé tvorby i práce na zahradě?
Dalo by se říct. Je to ona sounáležitost, o které jsem se již zmiňovala. Láska k půdě, k Zemi. Rostliny, se kterými žiji, pak používám je do reliéfních struktur.
Jak to u tebe v ateliéru voní? Je pro tebe vůně sušených bylin důležitou součástí tvorby?
Představ si vůně sena, bylin, hlíny, santalového dřeva a bílé šalvěje. Vůně bylin má širší rozměr a záměr ji použít skutečně byl. Šalvěje, levandule, heřmánek a jiné. Bohužel bez dlouhé trvanlivosti. Návštěvníci výstav si ale tohoto rozměru mnohdy všimli.
Struktury tvých děl svádějí k doteku. Jsi typem autorky, která by divákům nejraději dovolila si na obraz sáhnout, nebo by ten fyzický kontakt měl být pomyslný?
Moc ráda bych divákům tento kontakt umožnila, lehký dotek může proběhnout, třeba z obrazu něco zůstane. Důležité pro mne je však to, co ucítí mimo své fyzické tělo.
Co tě vedlo k tomu, že jsi do hlíny a travin přidala prvek, který ve tmě září?
Luminiscence mě fascinuje. Světlušky, houby, plankton… Při setkání s tímto jevem mám pocit posvátnosti, tajemnosti z dosud neobjeveného, závrať z krás přírody. Otevřít téma vyzařování těl živých bytostí, krystalů, energetických polí, silových míst v krajině. Touha dotknout se hvězd, cítit přítomnost hodnoty Světla… Luminiscenční pigment mi pomáhá toto navodit. Navíc místo obrazu ve tmě na stěně nezeje prázdný prostor ale chvějivě září struktury a kompozice.
Zajímavé je i použití křiklavě výrazné modré v jinak zemitých tónech. Proč jsi se pro ni rozhodla?
Již jsem zmínila hodnotu Světla, které vnímám jako přítomnost základního tvůrčího potenciálu. Je zde ale ještě jeden rozměr, který mám potřebu uchopit. Je to „Nekonečno“. Ultramarínová modř ve mně dojem z tohoto rozměru navozuje. Něco jako bytí ve věčnosti. Nořím se do ní hloub a hloub, nekonečně a přitom ve stále stejné frekvenci a konstantní rychlosti.
Pracuješ spíše intuitivně, nebo máš vše dopředu naplánované? Je pro tebe tvorba pohybová záležitost?
Vždy mám vizi výsledku. Je to stav, který by měl obraz, navozovat, k tomu se ale dostávám intuitivně. Pracuji velice spontánně. Mám potřebu dynamického pohybu, gesta, souboje s hmotou. Fyzicky je to leckdy náročné. Některé obrazy jsou těžké, mají i téměř dvacet kilogramů a manipulace s nimi je pro mne prozatím výzvou. Baví mě hrubou hmotou zachycovat křehké a nehmatatelné.
Podle čeho poznáš, že už je hotovo?
To je věčné téma. Aby se dílo „nepřepálilo“… Většinou to prostě cítím. Sdělení obrazu potřebuji vnímat jako určitou frekvenci, kterou vyzařuje. Pokud ji nevnímám, není hotov. Někdy se podaří hned, někdy to trvá měsíce. K některým obrazům mám potřebu se vracet i po delším čase.
Máš pocit, že ti diváci, kteří jsou v kontaktu denně s přírodou, reagují na tvé obrazy jinak?
Neřekla bych. Je to o vnitřním nastavení jedince, jak vnímá svět kolem sebe, nejen krajinu, ale i společnost, hodnoty… Můžeš denně pracovat v lese a nemusíš vnímat nic, být jen bio strojem s mizerným průzorem, sunoucím se v lineárním čase.
Kam máš v plánu s tvorbou pokračovat?
Ha, ha, do vesmíru! Netuším přesně. Přála bych si vstoupit více do prostoru, dělat objekty, ale nemyslím, že je to nutností. Prozatím mám vizi reliéfních objektů, kde osnovu plátna nahradím spleteným proutím. Dalo by mi i to svobodu nebýt omezena pravoúhlým formátem.
Na čem pracuješ mimo vlastní tvorbu?
Ráda spolupracuji s dcerou a některými svými aktuálními i bývalými studenty, jezdíme na plenéry a společně vystavujeme. Vznikají silné vazby, hluboká přátelství, jakoby se rozsvěcela nová souhvězdí! Jsou to báječná sdílení sebe navzájem. Nesmírně mě to naplňuje.
Co bys ráda, aby si lidé z tvé tvorby odnesli?
Pocit světla, lehkosti i naději. A uvědomění si lásky k veškerému bytí, sounáležitosti s veškerým bytím…
Rozhovor byl pořízen k výstavě Matérie, která se v galerii konala od 10. 12. do 29. 1. 2026 a představuje znovuobjevenou tvorbu Petry Malinové. Výstava byla koncipována jako cesta k jejím jílovitým obrazům, přičemž představila konkrétně výběr z modré (částečně luminiscenční) série. Centrální nika galerie sloužila jako zdroj inspirace pro stěžejní díla na okolních stěnách, a tak v ní byly k vidění nejen Petřiny skici semen, oblaků, přírodních rytmů a panaromat, ale i sušené rostliny z její zahrady. Speciální pozornost si pak zasloužil malý obrázek uprostřed galerie, který byl jedním z prvním Petřiných pokusů, jak s jílem pracovat a zároveň se jednalo o autoportrét – tedy o figurální aspekt, který je pro Petru mimo krajinou tvorbu stále důležitý a dříve tvořil dokonce dominantní téma její práce. Obrazy ze sena, rákosů, šalvějí napříč pak byly napříč výstavou doplněny o plenérové deníky, přičemž jeden je obzvláště zajímavý svým vznikem uprostřed rašelinišť na Vysočině. Petra jej vytvářela přímo tam pomocí rašeliny. Celkově výstava Matérie poukazovala na výjimečné prolnutí autora, duchovna i materiálu, které můžeme u Petry Malinové najít. Jedná se o mimořádně upřímnou výpověď o úzkém vztahu člověka a přírody.