K výstavě Krajinou bez horizontů uvádíme následující rozhovor, který s Kristýnou Šormovou připravil Jan Čejka.
Co tě tak láká, nořit se do přírody?
Vyrostla jsem na venkově, první, co si vybavuji, je příjemný pocit, když držíš v ruce hlínu, seno, ponoříš hlavu pod hladinu, díváš se na koruny stromů ve větru, hladíš srst zvířete, anebo prostě ležíš v trávě. Nějak toho chci být stále součástí.
Vybavuješ si, od kdy tomu tak je?
Myslím ale, že opravdu to začalo až v Izraeli na stáži. Studovala jsem tam fotografii a s tamním profesorem a studenty jsme fotografovali krajinu kolem Jerusalema. Právě díky této zkušenosti jsem začala ve fotografiích abstrahovat přírodní struktury. Když jsem se chtěla s krajinou spojit ještě intenzivněji, tak jsem si například proplétala vlasy s pokroucenými větvemi borovic, nebo jsem se zabalila do plátna a splývala s pouštní krajinou. Nechávám se ráda fascinovat a zážitek si tak chci sama pro sebe uchovat.
Odkud dnes čerpáš inspiraci? Co používáš jako poznámky nebo deník?, které napříč svou tvorbou sleduješ? Projevuje se to nějak v názvech obrazů?
Je to různé, hodně často se vracím do krajin mého dětství, například výstava Sama voda v HYB4 v roce 2024 byla inspirovaná řekou, u které jsem vyrostla. Jejími proměnami během střídání ročních dob, vegetací kolem a okolními odrazy v ní. Hlavně u ní mám ráda podzimní mlhy. Pak jsou to hory, pouště, lesy, sopky, moře. Líbí se mi pozorovat dynamiku přírodních živlů. Je v tom něco neuchopitelného, nad čím nemáme jako lidi kontrolu. Přesahuje nás to. Dříve jsem si vedla deníky, kam jsem si skicovala, co mne zaujalo. Postupně jsem přešla k fotoaparátu, který mi vyhovuje hlavně v tom, že dokáže rychle zachytit neopakovatelný moment. Například změnu světelnosti a pohyb. Tak mi tedy teď jako deník slouží fotografie.
Takže ráda vyrážíš na rezidence? Máš nějaké místo, kam se ráda opakovaně vracíš?
Během studia na AVU jsem byla na dvou rezidenčních pobytech. Nejdřív v Portugalsku a pak v Izraeli. Jsem za tyhle cesty a setkání s jinou kulturou nesmírně vděčná. Z každé jsem si pro sebe něco odnesla. Bohužel se mi tam ještě nepodařilo po letech vrátit, ale jednou bych tam ráda vzala svoji rodinu. Avšak nejčastěji se vracím na má oblíbená místa v Čechách, jako jsou přírodní parky Krkonoše a Šumava, pak střední Čechy, především okolí řek.
Zasahuje tě nějak mimoumělecké dění a máš potřebu na něj reagovat?
Určitě ano, jsem součástí kulturně sociálního prostředí jako každý jiný člověk. Zajímám se a ráda poznávám nové kultury a jejich náboženství. Nejsou mi lhostejná práva slabších a enviromentální problematika. V minulosti jsem namalovala několik obrazů smogové inverze, reminiscenci na Picassovu Guernicu jako reakci na válečný konflikt na blízkém východě anebo kresby a malby inspirované alergií.
Ovlivnila tě nějak škola?
Ovlivnily mě všechny školy 🙂 Všechny své učitele si pamatuji, od každého z nich jsem si něco vzala.
Co jsi malovala před abstrakcí?
Malovala jsem industriální krajiny. Například jsem se jezdila inspirovat do Poldi Kladno, nebo bývalých JZD. Líbila se mi oprýskaná sila, vybydlené domy, prostor bývalých hutí, skládek. Pak jsem měla krátké období autoportrétu. V té době jsem začala zjišťovat, že gestické malbě lépe sedí monumentalita inspirovaná volným prostorem. Tedy krajinou.
Tvé abstraktní obrazy jsou hodně experimentální, můžeš popsat svoji techniku?
Experiment mě moc baví, přijde mi to jako taková alchymie. Někdy se musím držet, abych zůstala u jedné techniky a neutíkala k jiné. Jako důležitý moment mi v mé tvorbě přijde práce s olejomalbou na papíru. Vzniklo to náhodou na cestách, kdy jsem neměla možnost s sebou vzít plátno. Z papíru jsem začala odškrabávat nánosy barvy a z toho pak vznikly penetrované a vyškrabávané kresby. Následně jsem ještě zbytky recyklovala a vytvářela tak koláže. Jinak u malby na plátno teď v poslední době používám ruce. Tedy ruce obalené v 3 párů gumových rukavic. Kvůli těhotenství jsem vyměnila terpentýn za lněný olej, kterým barvy ředím.
Kolik tak obrazy mívají vrstev?
Různě, některý obraz trvá i měsíc, tak jích má třeba dvacet, jiný je hotový třeba za týden. A ten má třeba tři.
Jakými netradičními nástroji či způsoby jsi zkoušela malovat?
Větve, špalky, kameny, gumové rukavice, houbičky a houby, nože, mé tělo, kusy oblečení, plechovky, talíře, kožešiny, jehly, spínací špendlíky, hygienické podložky. Mech, déšť, mráz, slunce.
Proč upřednostňuješ malbu prsty?
Dříve by mě to ani nenapadlo, přišlo by mi to vůči malbě nedůstojné. Pak jsem se jednou odvážila to zkusit a zjistila jsem, že je to podobné, jako když si mažu kůži. A to dělám každý den, jsem atopička. Bylo to vlastně naprosto přirozené a mnohem intenzivnější, doslova fyzické.
Jak moc zasahuje do tvé tvorby náhoda?
Teď už míň než dřív. Už jsem posbírala nějaké zkušenosti. Říkám tomu kontrolovaná náhoda.
Je u Tebe nutné rozlišovat mezi malbou a kresbou?
Malba je o barvách, kresba je o struktuře.
Dokázala bys popsat, kdy je za tebe obraz hotový?
Myslím, že to je na tom to nejtěžší. Asi na základě zkušeností. Dříve jsem obrazy i ničila, teď už vím, kdy přestat. Musím mít pocit, že obraz je dostatečně propracovaný, lehký a hlavně vyvážený.
Dáváš si dost náležet s názvy. Je těžké je vymyslet? Proč jsou pro tebe důležité?
Název je pro diváka vodítko. Pracuji v cyklech, které plynou současně s mým životem. Ráda si je vypůjčuji z poezie nebo literatury. Také je často vymýšlí můj muž, který má na jazyk cit, sám píše básně.
Uvažovala jsi někdy o reliéfu?
V loňském roce jsem se začala věnovat keramice. Sama jsem si nasbírala hlínu na březích Labe. Následně pak vymodelovala několik objektů, které mají připomínat přírodní útvary vytvarované proudem vody. Něco jako omyté oblázky, nebo ohlazené dřevo. Jeden z mých posledních objektů je reliéf. Takže ano.
Můžeš popsat nějaké své obekty a site-specific insntalace?
Jsem sběratelkou různých přírodních útvarů, sbírám choroše, kůru stromů, kameny, ohlazené či opálené dřevo, mušle, parůžky, korály, kořeny a jiné přírodniny. Jednou mne napadlo, že bych z toho všeho mohla vytvořit koláž-objekt. A tím se posunout z 2D do 3D. Za iniciační zážitek považuji pokácení topolů kolem mých oblíbených míst u řeky.
Popsala bys nám svůj ateliér? Ten je také dost site-specific.
Od stropu až na zem je pokrytý cákanci barev. Na podlaze mám lino, které mi tam kdysi daroval můj kolega malíř. Nechal mi ho tam několik let a pak si ho vzal a vystavil jako site-specific instalaci k obrazu „Kristýnina podlaha“.
Výstava je pojatá jako malá retrospektiva, což je v kontrastu s tvými monotematickými výstavami. Jaké to je vidět vedle sebe díla z tak odlišných let a sérií?
Je dobré se na věci dívat s odstupem. Jsem ráda, že spolu fungují i když jsou z různých období.
Máš nějakou oblíbenou sérii nebo výstavu, na kterou ráda vzpomínáš, nebo ze které stále čerpáš?
To je vždy ta poslední. Ale určitě ráda vzpomínám na spolupráci s Petrem Vaňousem.
Mohla bys prosím stručně představit sérii Pod tíhou měsíce?
Toto období se pocitově váže k mé cestě do Japonska, kam jsem byla společně s několika českými umělci vyslána Galerií Kritiků. Název této série jsem si vypůjčila z básnické sbírky haiku od Masaoka Šiki. Básně jsou inspirované proměnlivostí ročního období, tedy jarní, letní, podzimní a zimní haiku. Líbí se mi, jak vystihují prchavý moment a melancholii života. Hodně v této době pracuji s koláží, tedy s papírem a tuší.
Co bys prosím řekla o sérii Seborea Bella?
Seborea je kožní nemoc, zrovna jí měl můj syn a já tím dost trpěla. Když jsem vymýšlela název série, byla jsem zrovna s rodinou v Itálii. Tak se mi to tak absurdně spojilo dohromady (proč absurdně?). Zabývala jsem se otázkou, může být něco tak ošklivého pěkné?
A 3200 ASA? Tu jsme spolu vystavovali minule.
Inspirací pro tuto sérii obrazů jsou fotografie záměrných chyb z analogového citlivého filmu. Společně s mým mužem Janem Dytrychem, který je fotograf, experimentujeme při focení se světlem, clonami a filtry. Přefocujeme například již několikrát exponovaný film. Jsou zde zachycena naše těla, stromy a trávy v pohybu. Vše se odehrává v potemnělém lese Šumavy. Vznikají tak surrealisté obrazy, které používám jako předlohu k malování.
Je pravda že v sérii Elementy pracuješ cíleně s různými experimentální postupy?
Ano, právě v této sérii se zabývám experimenty s papírem, vytvářím na něm struktury za pomoci výtrhů řezáku a penetrace jehlou. Papíry mám již podmalované, tedy napuštěné barvou. Když začnu strukturu papíru narušovat, objevují se skryté vrstvy, nové barvy. Je to jako když najdete perleťovou mušli, nebo minerál. Sloupnete krustu a objeví se něco krásného.
Co Tě láká na práci s papírem? Vím, že jej požíváš docela jinak než jiní malíři.
Celé to začalo v roce 2014, kdy jsem odcestovala na nějakou dobu do Anglie a vzala si s sebou jen papíry a olejové barvy. Olejové barvy prosákly při malování papír a pak jsem úplnou náhodou vyřízla kousek barvy. Ten odřezek i to, co po něm zbylo, se mi dost líbilo. Postupně jsem přešla k velkým formátům. První velký papír vznikl pro kapli sv. Anny v Křtinách. Pomocí této techniky jsem vytvořila parafrázi na oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie. No a pak jsem v roce 2015 pracovně odcestovala do Japonska a tam jsem papíru podlehla definitivně. Práci se strukturou papíru se věnuji stále.
Věnuješ se teď ryze plátnům, nebo se k papíru pravidelně vracíš?
Pracuji na malbách i kresbách kontinuálně. Když pracuji na obrazech, dost často do procesu malby zapojuji právě i papíry, které například tisknu přímo o strukturu olejomalby.
Jaké máš teď plány?
Teď v dubnu pokřtíme básnickou sbírku Antonína Bezděka, kde jsem dělala ilustrace. Byla to pro mne v mnoha směrech podnětná spolupráce a také inspirace. V podstatě jsem se tím tak trochu vrátila k Haiku. Mám rovněž rozpracovanou sérii obrazů, ve kterých se tematicky vracím k transformované větrné krajině.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Krajinou bez horizontů, která se v galerii konala od 12. 2. do 2. 4. 2026 a představuje ojeidnělý přůřez tvorbou Kristýny Šormové. Výstava byla koncipována jako malá retrospektiva ke kulatinám autorky, přičemž se jednalo o první takovou výstavu v jejím portfoliu. Kristýna Šormová pracuje s atmosférami obvykle monotematicky, ovšem v galerii byly k kvidění práce ze sérií Pod tíhou měsíce, Frozen, Elementy, Seborea Bella, Haiku i Flow. Jak už je pro galerii zvykem, kompozice byla centrální, přičemž z niky se tentokrát šlo i do prostoru, kde byla představena autorčina kresebná tvorba. Jednalo se o umístěné velkofromátové tubusy s různou strukturální tvorbou na papíře, čímž byla výstava i reminiscencí na předchozí instalace umělkyně (Galerie Jiřího Jílka, Atrium či Meetfacotry). Celkově bylo záměrem uvrhnout diváka do nitra Kristininých textur a vrstev. Ostatně je malířkou pohlcení, spočinutí v amotsférách, strukturách a živlech. V neposlední řadě pak byla výstava dokumentací široké palety malířských a strukturálních přístupů, ať už šlo o malbu prsty, štětcem, kmínkem, trhanou a barvenou koláž, tvorbu skrze propichování jehlou nebo kreslení za pomocí ručního řezáku.