K výstavě Načíst znovu uvádíme následující rozhovor, který s Tomášem Tichým připravil Jan Čejka a zpracovala Viktorie Rešlová.
Můžeš stručně představit, na co se ve svých obrazech dlouhodobě soustředíš?
Vždy jsem se zajímal o stav našeho lidství. Zajímá mě člověk a proměna jeho vnímání ve světě, kde se hranice mezi realitou a virtuálním prostředím stírají. Sleduji, jak zahlcení a manipulace obrazy mění to, jak chápeme sami sebe i okolí, jak sami sebe vykořeňujeme z kontextu přírody. Zajímají mě současná sociální i environmentální a duchovní témata. Malba umožňuje všechny tyto okruhy nenásilně spojovat díky pozitivním formálním prostředkům. Snažím se o vytvoření harmonického celku i přesto, že některá témata mohou být disonanční.
Malbou tak zachycuješ jakýsi umělý ráj. Co přesně to je?
Umělý ráj není konkrétní místo, ale systém představ o štěstí, který vytváří reklama, sociální sítě nebo popkultura. Neustále nám ukazuje, jak bychom měli žít a vypadat. Zajímá mě moment, kdy se tenhle „dokonalý“ obraz začne lámat a odhalí svou konstrukci.
Jakou roli v tom hraje příroda a figura?
Figura je pro mě stále měřítkem lidskosti, i když se často rozpadá do fragmentů nebo abstraktních tvarů. Příroda je naopak protipólem k digitální kontrole. Právě jejich střet je pro mě zajímavý: křehkost, pomíjivost přírody a odpor vůči umělému systému.
Tvoje obrazy dlouhodobě charakterizuje i metamorfóza. Co představuje?
Metamorfóza je pro mě obraz nestability. Nic není pevné – figura se mění v abstrakci, pohyb v nehybnost, organické v digitální. Je to metafora současného člověka, který se neustále přizpůsobuje, ale ztrácí jistotu vlastní identity.
Výstava se jmenuje Načíst znovu. Vnímáš možnost stisknutí F5 spíše jako úlevu, nebo jako úzkost?
Ono to načtení znovu v přírodním nebo společenském kontextu funguje v časových horizontech, které často přesahují lidský život. Cítím, že toto téma vnímám jinak od doby, co máme děti. Načtení znovu můžeme pozorovat třeba na regeneraci přírody v Černobylu, nebo obecně na místech, která člověk musel opustit. Je v tom obojí – úleva i úzkost.
V obrazech neříkám, jak by věci měly být, jsem spíš pozorovatel, který má víc otázek, než odpovědí.
Odkud čerpáš inspiraci?
Ze všeho, co vidím nebo cítím kolem sebe. Sleduji politický a společenský vývoj u nás i na celosvětové úrovni. Často se tím nechám zahltit, a pak je mi nedobře. V posledních letech jsem díky kamarádovi objevil význam a sílu meditace. Zajímám se o holotropní dýchání a změněné stavy vědomí.
Přejímají tvé obrazy nějak virtuální jazyk?
Hodně zkušeností jsem nabyl z kreslení v iPadu. Součástí tvorby všech mých obrazů je mimo klasické skici také skica digitální. Pracuji s optickými vadami objektivu – třeba barevná vada na hraně objektu vytvoří digitální aury. To je moment, který umožňuje přemýšlet nejen o té umělé, artificiální formě, ale i o spirituálních východiskách. Nikdy ale nechci syntetizovat formální jevy. Mám rád malířskou šťavnatost, různost v síle barevné hmoty a barvu jako zásadní obrazovou složku.
Jsi vystudovaný restaurátor, bylo pro tebe těžké se vydat vlastní cestou? Byl tu v tomhle vývoji někdo, kdo tě hodně podporoval?
Restaurování je úžasný obor, který mi umožnil se na obraz jako médium dívat z různých (nejen materiálových) perspektiv. Za tu zkušenost jsem neskonale vděčný. Česká restaurátorská škola na AVU je postavena na malířské citlivosti. Tím se výrazně liší od přístupů v jiných zemích, kde je to více technicko-technologický obor.
Malba je celoživotní láska. Celou dobu studia na AVU jsem soustavně maloval, a nakonec muselo restaurování ustoupit. Byla to spíš úleva. Restaurování i malování pro mě mají smysl pouze na té nejvyšší možné úrovni. Musíte se tomu oddat celí. Já dlouho seděl na dvou židlích a stálo mě to hodně sil. Měl jsem štěstí, že mě v obojím mém úsilí podporoval profesor Stretti. Měl pochopení. Strašně moc jsem si ho vážil a měl jsem ho rád. Asi taky proto jsem během studia nepřestoupil do volného ateliéru. Důležitou vzpruhou pro mě pak byla diplomantská výstava, kterou tehdy kurátoroval Markus Huemer. Byl nadšený z mých vlastních obrazů a dal mi na výstavě velký prostor. Díky tomu začaly i některé galerijní spolupráce, které trvají doposud.
Využíváš znalosti restaurování ve své tvorbě?
Během studia v Belgii jsem měl velmi blízko k vlámské malbě, ze které jsem si do své vlastní tvorby přinesl některé principy obrazové výstavby. Malba je jako médium úžasná v tom, že sama sebe aktualizuje v čase – a to jak po stránce obsahové, tak formální. Věřím, že díky restaurátorské průpravě mám nějakou citlivost k materiálům a dokážu pracovat tak, aby obraz předčasně nestárl vlivem nějaké technologické chyby. Techniku malby ale není dobré chápat dogmaticky. Malba by pak byla rigidní. Je dobré experimentovat a formálně se vyvíjet.
Následovaly zahraniční soutěže, doporučil bys je i ostatním?
Oproti svým vrstevníkům jsem začal vystavovat až velmi pozdě – až po skončení akademie. Snažil jsme se tento deficit dohnat a čas od času, jsem se přihlásil do některé umělecké soutěže. Osobně mi velmi pomohly a získal jsem tak první zahraniční zastoupení. Mají smysl, ale jen ty skutečně dobré.
Řekl bys, že je tvá tvorba srozumitelná i v zahraničí?
To, jak moc srozumitelná moje tvorba je, nedokážu posoudit. Někdy mám pocit, že bych měl být srozumitelnější. Osobně mě více baví obrazy, kde zůstává něco nevyřčeno. Mám raději náznak a tajemství a větší prostor pro diváka.
Co bys řekl, že chybí českému trhu oproti tomu zahraničnímu?
Myslím, že je tam několik faktorů, které se vzájemně ovlivňují. Běžná praxe v Čechách je, že i velcí sběratelé nechtějí řešit prodej s galerií a nakupují přímo z ateliérů. Galerie pak nemají prostředky na prezentaci umělců v zahraničí a nemají ani chuť rozvíjet dlouhodobé spolupráce, protože riskují, že je pak jejich autor z prodeje nakonec vynechá. Trh je pak více lokální a chybí nám propojenost se světem.
Plánuješ v blízké době nějaký projekt?
Právě teď končí skupinová výstava Metastory v Rožnově, kterou kurátoruje Petr Vaňous a kde spolu se mnou vystavuje Adam Kašpar a Marek Kvetan. Na podzim chystáme s Petrem Vaňousem výstavu pro Spot Gallery v Praze, kde se po šesti letech sejdeme s lidmi, se kterými jsme v roce 2020 byli na Mikulovském sympoziu, jehož jsem byl tehdy kurátorem. Je to skvělá skupina malířů a malířek a moc se na tuto výstavu těším.
Rozhovor byl pořízen k výstavě Načíst znovu, která se v galerii konala od 24. 6. do 5. 8. 2026 a představila nejnovější díla Tomáše Tichého. Výstava se tentokrát soustředila pouze na několik pár obrazů v okolí niky, které rozpracovávaly dlouhodobý autorův koncept umělého ráje. V dílech docházelo ke prolnutí přírody, člověka i předmětů s virtuálním světem a realistické malby s malbou abstraktní. Byť byla instalace minimalistická, pohrávala si v detailech s prostorem (kompozice, odsazení, barevnost) podobně, jak dopodrobna činí sám Tomáš Tichý ve svých obrazech. Důraz na koncept umělého ráje rovněž nebyl zvolen náhodou, jelikož se jedná o dlouhodobě autorem akcentované téma a je možné na jeho půdorysu popsat umělcův tvůrčí vývoj. Takovým popisem bylo např. doložení, jak se Tomáš Tichý stále podrobněji zabývá digitálním rozhraním namísto historických inspirací, k nimž coby restaurátor tíhl spíše dříve, jak implementuje do svých děl nejrůznější chyby na displayích nebo barevnost i deformaci tamního zobrazování. V neposlední řadě výstava měla vazbu i k přiléhavým akcím v galerii. Svou dokumentací lidské povrchnosti navazovala na cyklus výstav o povrchu (byť v metaforické rovině) a nasměřovala diváka k výstavě příští – o ráji a přežití mimo něj.